Noviny pod jeho vedením vydávaly články, po kterých padaly vlády a rezignovali politici. V médiích pracuje přes 25 let, prošel čtyřmi deníky. Jeden z nich, Mladou frontu DNES, dokonce vedl. Pak si založil vlastní časopis. A protože každou redakci musí někdo řídit, jmenoval se tam šéfredaktorem. „Nikdy jsem si nemyslel, že by mě něco mohlo bavit víc než vedení největších novin, a zjistil jsem, že může,“ říká Robert Čásenský, dnes šéfredaktor a vydavatel časopisu Reportér a také host podcastu Background ČT24.
Spis Krakatice, nákup obrněných vozů Pandur nebo kauzy kolem Víta Bárty či Romana Janouška, jsou příklady investigativní práce, kterou novináři Mladé fronty DNES odvedli pod šéfredaktorem Čásenským. Noviny vedl skoro osm let, v té době měly velkou moc i čtenost. Toho si byli vědomi i politici.
Když například jedno vydání v období před volbami prohlásil za „den bez Paroubka“, politik udělal vše pro to, aby o něm noviny zase psaly. „Bylo to správné a výchovné,“ říká k události, kdy tehdejší předseda ČSSD a kandidát na premiéra sprostě urazil novinářku Mladé fronty DNES a Čásenský v šéfredaktorském sloupku napsal, že ho zase zmíní, až se omluví.
Jiné to bylo v případě Miloše Zemana. Ve sloupku, který Čásenský napsal těsně před první přímou volbou prezidenta, vysvětlil důvody, proč ho nebude volit. A naopak těsně po volbách Miloš Zeman nepřišel k domluvenému rozhovoru. Mladé frontě nedal náhradní po dobu, kdy byl Čásenský jejím šéfredaktorem.
„Němci se o jednotlivé kauzy nestarali“
„Nevybavuji si žádného premiéra, který by se neozýval a občas si nestěžoval. Měli na to různé metody. Příjemnější mi byli ti, kteří volali a stěžovali si rovnou než jeden náš bývalý ministerský předseda, který psal dlouhý stěžující dopis akcionářům do Německa, který mi pak přeposlali s tím, že mě platí, abych to s panem premiérem vyřídil. On se mně pak omluvil, že mi to měl dát na vědomí. A za tři měsíce to tam poslal znova a zas mi to zapomněl dát na vědomí,“ vzpomíná na dohady s politiky Robert Čásenský.
Roky, kdy byla česká média v rukou zahraničních vlastníků, měl rád. Necítil totiž žádný tlak. „Nestarali se o jednotlivé kauzy. Což vyplývalo z toho, že tu neměli jiné zájmy než vydavatelsko-obchodní. Z pohledu redakce nebo člověka, který redakci řídil, to bylo ideální,“ vysvětluje.
Přesto si vybavuje situaci, kdy německý vlastník výjimečně texty na stránce zamíchal. „Byla to aféra s karlovarským festivalem, což pro mě mělo legrační průběh, protože shodou okolností jsem to byl já, kdo tip přivezl. Protože jsem tam byl a bylo mi divné, kolik je tam politiků. A říkal jsem, že bychom se mohli podívat, kdo jim to platí. A pak shodou okolností v den, kdy byl článek připravený k vydání, byl na návštěvě festivalu německý vydavatel a zasáhnul, aby se to ten den nevydávalo,“ vypráví. Článek vyšel o pár dní později, přesto situace v redakci vzbudila pozdvižení.
Jako ve strašnickém krematoriu, vzpomíná na atmosféru v den oznámení prodeje
Víc než vysvětlování obsahu vydavateli ho zaměstnávaly jednotlivé investigativní kauzy, které Mladá fronta DNES vydávala. Jako šéfredaktor chtěl o všem vědět a u výsledného textu plnil funkci takzvaného ďáblova advokáta, který hledal i ty nejmenší skulinky. „Já bych nedokázal usnout s tím, že vydáváme něco, co je důležité, a já o tom nevím každý detail. To bych si připadal nejistý. A možná se dostatečně nedokážu povznést nad věci, ale to by mě zničilo. Z toho bych měl žaludeční vředy,“ vysvětluje Čásenský s tím, že tohle u něj přetrvává dodnes.
Když už bylo jasné, že noviny koupí předseda ANO Andrej Babiš, věděl, že z nich odejde. Na den, kdy se o změně majitele dozvěděla redakce, si dodnes zřetelně pamatuje. „Přišel jsem do redakce a tam to vypadalo jako ve strašnickém krematoriu. Tam bylo úplné ticho, ale úplné,“ vybavuje si Čásenský.
Měl pak dvě možnosti – přijmout nabídku a učit na gymnáziu občanskou výchovu, nebo si založit vlastní médium. Zvolil druhou možnost a začal vydávat magazín Reportér. Víc píše, ubylo mu manažerských povinností, přibyly ale starosti, z čeho zaplatí tiskárnu, nájem nebo výplaty. „Rozdíl oproti mé minulé práci je v tom, že když jsem si tehdy něco vymyslel, byla ve vydavatelství armáda lidí, kteří to provedli. Teď, když si něco vymyslím, musím si to provést sám,“ říká.
A tak kromě politického a společenského dění, vzhledu a prodeje časopisu, řeší třeba to, o kolik zdraží papír nebo jak po covidovém útlumu nalákat nové inzerenty.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, YouTube a Podcasty Google a Apple.
