Frašku Dobové tance napsal Karel Steigerwald na počátku osmdesátých let a zasadil ji do revolučních časů okolo roku 1848. Jeho hořká hra je ale částečně alegorií normalizace a zároveň nadčasovým svědectvím o Češích jako takových. Na repertoár ji nyní přidalo Národní divadlo Brno.
Název hry odkazuje k aforismu Franze Kafky. „Vyrovnaní lidé jdou svým krokem, ti ostatní tančí dobové tance. Neustále tančíme, když to po nás někdo chce a dá nám noty,“ tlumočí Kafkovu myšlenku dramaturg Tomáš Vůjtek.
Inscenace pojednává o českých vlastencích z Jičínska. Hrdinně a odhodlaně se sešikují pod revolučním praporem, který ovšem jinak ukrývají zamčený ve sklepě. Jenže jakmile přijede nepokoje vyšetřovat komisař z Vídně, z revolucionářů se stanou shrbení poklonkáři a udavači.
„Steigerwald napsal krásnou hru o nás. Sice pojednává o revolučních časech 1848, ale nám se skoro zdá, že se nic moc nezměnilo, že my jsme se nezměnili. Přestože je o staré revoluci, možná je i o té nové,“ připouští režisér inscenace Ivan Krejčí.
Revize třicet let poté
Dobové tance tak lze vnímat jako revizi stavu české společnosti třicet let po sametové revoluci. Sbory přikyvovačů, bující pokrytectví v zájmu osobního prospěchu a v čele toho všeho stojí starosta Devátý, který převléká kabát, podvádí a krade.
„Doufám, že lidé se v tom také poznají, že kolikrát se slibuje něco, co není pravda, že se staví vzdušné zámky, které ani zámky nejsou,“ slibuje si od uvedení představitel starosty Jan Grygar.
S mírnou ironií zasadili tvůrci inscenaci o české povaze do vídeňské architektury. Postavy nenechávají chodit přímo, dveřmi, ale hned několika zadními vrátky – skříněmi, z nichž tu a tam vypadne i nějaký ten kostlivec. Premiéru hry brněnské Národní uvedlo 28. února.
