David Koller, nezpochybnitelná osobnost polistopadové pop music, se nikdy netajil svými názory – nyní je, společně s vhledem do jeho života i tvorby, nabízí knižní rozhovor básníka Milana Ohniska, nazvaný možná provokativně Who The Fuck Is David Koller?
Takže, do háje, kdo to tedy ten David Koller vlastně je? Protože, až na nevydařený Dědkův profil skupiny Lucie a nějaké ty novinové články a rozhovory, se o Kollerovi nic rozsáhlejšího nedočteme. Jistě i proto, že sám dokáže sice s úsměvem a taktně, leč o to důrazněji odrážet snahy novinářů dostat se mu pod kůži. Sám jsem ostatně s Kollerem několik rozhovorů dělal, známe se, přesto vím, jak na některé osobnější otázky prostě neodpovídal – a nezbylo než jej respektovat.
Dikce přímá, lakonická, vtipná
Také Milan Ohnisko zabrousí svými otázkami do Kollerova soukromí, vždy ale nenásilně, jako kdyby nechával – pro obě strany – otevřená zadní vrátka. Zkrátka, netlačí na pilu.
Koller tak vypráví nejen o svém životě, ale i o svých nejbližších, rodičích, sourozencích, učitelích, vše je ilustrováno mnoha fotografiemi. Přitom je dobře, že je v přepisu zachována Kollerova dikce, přímá, lakonická a často i vtipná. Nevadí přitom, že Ohnisko s Kollerem neprobírá celý jeho profesní i soukromý život, kniha se tak ani netváří a my při jejím čtení rozhodně nemáme pocit, že bychom byli o něco ochuzeni. Koneckonců, od toho jsou životopisy.
Rozhodně cenné jsou Kollerovy vzpomínky na předlistopadovou dobu, na běžnou buzeraci kvůli vlasům, na střety s bolševickou tupostí, na to, co vše obnášelo, když se chtěl tehdy někdo věnovat muzice, reálie, které mohou mladším čtenářům znít jako z jiného světa, naštěstí. Protože podobně prožívali onu dobu v podstatě všichni mladí lidé.
Žádné příště
Když se vzpomínání přehoupne přes rok 1989 a přichází ohromný úspěch Lucie a s ním i „velkej, nekonečnej mejdan“, jsou Kollerovy odpovědi uměřené, a když například přiznává svou drogovou sezonu, nedělá ze sebe rockera tvrďáka z povolání, odpovídá střízlivě.
Neskrývá ani své konzistentní občanské postoje, ale přiznává se i k selháním v osobním životě, zároveň mluví jasně o tom, jak moc je pro něj rodina a děti, ty především, důležitá. A to přesto, že přiznává svůj workoholismus a naprostou oddanost hudbě.
V podstatě je to příběh jednoho, jistě mimořádně nadaného, kluka, který se tak upnul ke svému snu, a tak za ním šel – ale pozor: ne přes mrtvoly! – až si jej splnil. A že vedle toho dokázal svou muzikou potěšit celou jednu generaci, je skvělý bonus. A proč Koller naposledy? Inu, v samém závěru rozhovoru prohlásí, že už řekl vše a žádné příště nebude.
