Zemřel dirigent Zdeněk Mácal, bylo mu 87 let. Za svou pětapadesátiletou kariéru dirigoval ty nejvýznamnější orchestry světa. Vedl mimo jiné jako šéfdirigent Českou filharmonii.
Za dirigentským pultíkem se Zdeněk Mácal podle svých slov cítil tak skvěle, že zapomínal na okolní svět a byl blízko bohu a svým oblíbeným skladatelům: „Když roztáhnu na koncertu ruce, ztratím se. Jsem mezi nebem a zemí. Nevnímám publikum, jsem tak blízko bohu, Brahmsovi a Mahlerovi. Úplně blízko. Každý večer hledím být jim co nejblíže,“ svěřil se v minulosti v rozhovoru.
České hudební veřejnosti se na téměř třicet let „ztratil“, když po okupaci v roce 1968 emigroval. Pro minulý režim se jeho jméno stalo tabu.
Šéfdirigentem České filharmonie
Do vlasti se jako umělec vrátil v roce 1996. Když tehdy poprvé po osmadvaceti letech stanul na Pražském jaru znovu před dirigentským pultíkem filharmoniků v Rudolfinu, byl jeho návrat senzací. V roce 2003 se stal šéfdirigentem České filharmonie. O čtyři roky později se nečekaně vzdal mandátu. Jak později uváděl, v České filharmonii se „často cítil spíše jako host než jako šéf“. „Do všeho zde mluvilo příliš mnoho lidí,“ konstatoval.
Na orchestr jako takový Mácal ani přes svůj předčasný odchod nezanevřel a vracel se k němu. Vedle České filharmonie obnovil spolupráci i se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK.
Ve své dirigentské práci se zaměřoval na Gustava Mahlera, Johannesa Brahmse či Antonína Dvořáka. Provázelo ho však i dílo Leoše Janáčka, jehož byl obdivovatelem.
Povinnost českého dirigenta
Hudební geny podědil brněnský rodák Mácal po svém otci. Od patnácti let hrál v jeho jazzbandu i dirigoval. V kapele se naučil improvizaci a řemeslu, což uplatnil i u orchestrů.
Svůj životní sen – dirigování – začal naplňovat na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Poprvé se výrazně zviditelnil v polovině šedesátých let na dirigentských soutěžích ve francouzském Besanconu a v New Yorku. Vedl Moravskou filharmonii v Olomouci a úspěšně spolupracoval s Pražskými symfoniky a Českou filharmonií.
Po odchodu do ciziny dostal pozvání k Berlínské filharmonii, které odstartovalo jeho úspěšné působení v Německu, poskytlo v začátcích finanční zajištění a přineslo další umělecké příležitosti.
V zahraničí působil Mácal také v Nizozemsku, Švýcarsku a od roku 1982 především ve Spojených státech. Vystupoval s Královskou filharmonií v Londýně, s Vídeňskými symfoniky či se symfonickými orchestry v Chicagu a Bostonu. Deset let byl šéfem Milwaukee Orchestra. Se Symfonickým orchestrem New Jersey nahrál téměř celé Dvořákovo symfonické dílo. Prosazování české hudby považoval za povinnost každého českého dirigenta.
„Jestli zítra umřu, můj život byl naplněn do posledního momentu. Já jsem prožil tolik obrovských, nezapomenutelných okamžiků, za které jsem nesmírně rád. Splnilo se mi to, co jsem si v mládí snil. Je to požehnání,“ vyznal se před třinácti lety.
