Ve věku 87 let v sobotu večer odešel herec a bavič Jiří Krampol. Uvedl to web CNN Prima News, který se odkazuje na zdroj z hercova blízkého okolí. Na sklonku života se Krampol opakovaně potýkal se zdravotními problémy. Krampol byl výraznou osobností tuzemského filmu a dabingu, proslavil se například jako dabér francouzského herce Jeana-Paula Belmonda, coby Belmondův hlas přitom vystřídal Jana Třísku. V neděli večer před 22. hodinou si mohli diváci Krampola mimořádně připomenout na ČT1, už ve 20:55 také na ČT art.
„Jirka zemřel včera v 19:15,“ sdělil v neděli pro CNN Prima News saxofonista Felix Slováček. Hercovo úmrtí potvrdil ještě jeden zdroj. Krampol zesnul v nemocnici, v poslední době jej trápily zdravotní problémy.
Na zesnulého herce vzpomínají jeho kolegové a přátelé jako na výraznou osobnost české kulturní scény se smyslem pro humor a talentem. „Když jsem se dozvěděl, že Jirka odešel do hereckého nebe, byl jsem z toho opravdu v šoku. Vím, že měl zdravotní problémy, je mi to velmi líto,“ uvedl Krampolův herecký kolega a dlouholetý přítel Jan Přeučil. „S Jirkou jsem se znal léta, byli jsme velcí kamarádi. Byl to nesmírně příjemný chlapík, ohromně vtipný, s neskutečným smyslem pro humor,“ popsal zesnulého kolegu.
Na Krampolův talent a lidskost vzpomíná i Luděk Sobota, který s ním mnoho let spolupracoval a považoval ho za blízkého přítele. „My jsme spolu naposledy hráli loni v Semaforu, jenže on už nemohl chodit. Ale byl vždycky výbornej a i tady byl velice dobrej,“ prohlásil Sobota.
Na Krampola zavzpomínala také herečka Jiřina Bohdalová, která s ním hrála například ve filmech Ženy v ofsajdu nebo Pršelo jim štěstí, kde ztvárnili partnerskou dvojici. „Jako parťák před kamerou si ode mě nechal i leccos říct, protože já mu vždy říkala, že potřebuje vedení,“ vzpomínala Bohdalová pro web Blesk.cz.
Častý představitel mužů drsnějšího ražení si vysloužil přezdívku „český Belmondo“ – nejen proto, že francouzskému kolegovi propůjčil v celkem 28 celovečerních filmech v českém dabingu svůj hlas. Oba ve svých rolích prokazovali fyzickou zdatnost i komediální talent. Smysl pro humor uplatnil pak zvláště ve scénkách s Miloslavem Šimkem, které diváky baví při každé repríze. Škatulka baviče ale upozadila některé Krampolovy vážnější role či angažmá v Divadla Na zábradlí.
Raný život
Jiří Krampol sice na svět přišel v Buštěhradu u Kladna, hrdě se ale označoval za žižkovského patriota. V dělnické pražské čtvrti prožil dětství i mládí a na vyrůstání v „bídných a nuzných poměrech“ vzpomínal s nadsázkou i nostalgií.
„U Rajské zahrady byl náš žižkovský disneyland. Jak napadl sníh, tak se do konce února sáňkovalo až k Bulharu. Víte, co je zajímavý? Byli jsme sice grázlové, ale četli jsme roďáky čili rodokapsy, Rychlé šípy, taktéž Remarqua, ale i Verlaina a Baudelaira. To dneska nikdo nezná. A my tenkrát jo, grázlové z dělnických rodin,“ podělil se o vzpomínku například v roce 2018 v rozhovoru pro portál Prahy 3.
Začínal v Havlově Zahradní slavnosti
Toužil po romantickém povolání, jako je letec nebo potápěč, vyučil se soustružníkem, a na DAMU se – podle své verze – dostal jen proto, že se platonicky zamiloval do herečky Mileny Dvorské. Maruška z pohádky Byl jednou jeden král na pražské divadelní fakultě totiž studovala.
Z lásky s herečkou sice nebylo nic, láska k herectví ale Krampolovi vydržela celý život. Divadelní prkna poznával na pražských scénách. S přestávkou zakotvil na několik sezon v Divadle Na zábradlí. Stihl tu slavnou éru režisérů Otomara Krejči či Jana Grossmana a dramatika Václava Havla, v jehož Zahradní slavnosti hrál.
Ve Viole provozoval s přítelem Jiřím Bednářem realistické pásmo Two man show, hrál v divadélku Ateliér a krátce byl také kmenovým členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov.
Se „sucharem“ Šimkem
V roce 1983 na doporučení svého kamaráda, komika Luďka Soboty, přešel do Semaforu. Zdržel se až do porevoluční časů, kdy se ředitelem scény, jež tou dobou už byla legendou, opět stal Jiří Suchý. Osobní animozity i dlouhodobě odlišné názory na podobu semaforského humoru (u Miloslava Šimka, potažmo Krampola, vadila přílišná estrádnost) vedly k tomu, že Šimek a s ním Krampol Semafor opustili a založili Divadlo Jiřího Grossmanna.
Právě po smrti tohoto komika, jehož jméno scéna nesla, hledal Šimek náhradu do neúplné komické dvojice. Našel ji právě v Krampolovi. S ním, ještě v Semaforu, pokračoval v tradici Návštěvních dnů, tedy pásmu komických výstupů a písní, ale především si s ním sedl při psaní humorných povídek. Oblíbeným se stal zejména inscenovaný rozhovor se specialistou pro boj ve vysoké trávě Vietnamcem Suriem Mariem Martinézem Juarezém Ferdinandem. Tím se stal Krampol.
„Byl to zatrpklý učitel, suchar, abstinent, který vyléval i rum z pralinek, co chtěl pozřít. Jinak to byl bezvadný kluk, měl jsem ho rád takového, jaký byl,“ řekl Krampol později o Šimkovi v rozhovoru pro Deník.cz.
Krampol považoval léta strávená se Šimkem za nejlepší ve své kariéře. Přesto i tato komická dvojice se v polovině devadesátých let rozpadla, podle Krampolových slov v dobrém. „Zůstali jsme kamarádi, ale on toužil po politické satiře, kterou neumím a nemám ji ani rád,“ vysvětloval. Své místo tak přenechal Zuzaně Bubílkové.
Herec, který tvrdil, že se mu z politiků dělá špatně, si přesto vysloužil kritiku, že se právě politice zaprodal. Na předvolebních turné opakovaně podporoval Jiřího Paroubka, tehdy sociálního demokrata.
Seriálový kriminalista a „nedokonalý“ moderátor
K všeobecné popularitě Jiřího Krampola přispěla televizní obrazovka. Za svou životní roli označoval restauratéra ze seriálové kroniky Synové a dcery Jakuba skláře. Více diváků si ho ale zřejmě spojí spíše s postavou kriminalisty z často reprízovaného seriálu Malý pitaval z velkého města nebo rádce v pohádce O princezně, která ráčkovala. Téměř deset let uváděl také zábavní pořad Nikdo není dokonalý.
Výraznější příležitost před filmovou kamerou dostal Krampol v roce 1963 v psychologickém melodramatu Pršelo jim štěstí. Hrál snoubence Jiřiny Bohdalové, i pro ni se jednalo o jednu prvních hlavních rolí. Ale například už o rok dříve se objevil v obsazení hudební komedie z vojenského prostředí Bylo nás deset. Filmová premiéra dvojice Suchý a Šlitr ukazovala, že vojnu lze přežít jen s jejich písničkami.
Na filmy o vojenské službě měl Krampol v první třetině své filmové kariéry poměrně štěstí. I když šlo o tituly vyzněním poměrně protikladné.
Zatímco pod vlivem československé nové vlny natočený povídkový diptych Každý mladý muž konfrontuje se smyslem pro absurditu představy mladých mužů s realitou socialistické armády, snímek Na konci světa se vrací k pohraničníkům, střežícím v padesátých letech západní hranici před narušiteli. Hranice, tentokrát pod Tatrami, hlídal Krampol kvůli pašerákům i jako financ ve slovenském dramatu Noční jezdci.
Ve Vlčí boudě i v Pasťáku
Krampol je – částečně velkým vlivem televizní kultury v době jeho kariérního vrcholu, částečně výběrem rolí v hereckém „důchodu“ – spojován spíše s lehčími žánry. Do jeho filmografie ale patří i tituly jako historický příběh Komediant z období třicetileté války v režii Otakara Vávry. S Věrou Chytilovou točil hororovou Vlčí boudu, Karel Kachyňa v něm našel boxera pro adaptaci předlohy Oty Pavla Smrt krásných srnců.
Neprávem upozaděný ve výčtu Krampolových rolí zůstává syrový Pasťák, kde tehdy už třicetiletý herec ztvárnil jednoho z chovanců. Pesimistický snímek Hynka Bočana byl v roce 1968 zastaven před finálním střihem, premiéry se dočkal až o třicet let později.
Lev, ale plyšový
Počínaje devadesátými lety se už podobné snímky v Krampolově filmové historii hledají těžko. S výjimkou zfilmované povídky politického vězně Jiřího Stránského Bumerang (v režii opět Hynka Bočana), kde Krampol ztvárnil jednoho z muklů.
Spíše ale Krampolovy herecké příležitosti charakterizuje bývalý policista, který se v Nahotě na prodej akčně staví proti obchodu s pornografií a devadesátkovým mafiánským praktikám.
Režisér Vít Olmer pro Krampola nachystal i herecký comeback, když mu nabídl hned pět hlavních rolí v povídkové komedii Waterloo po česku, aby mohl „projevit v plné kráse svůj herecký talent“. Krampol potvrdil smysl pro humor, když si došel pro Plyšového lva, anticenu české filmové kritiky za nejslabší snímek roku.
Od filmových kritiků – nepočítaje Plyšového lva – jinak žádnou cenu neobdržel. Prezident Miloš Zeman mu ale udělil Medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury.
Hlas Jeana-Paula Belmonda
Olmerovi Krampol podle svých slov vděčil také za osudovou dabingovou roli. Zdědil ji po emigraci Jana Třísky. „Když Honza Tříska utekl, připravoval Olmer zrovna Sympatickýho darebu. Zeptal se mě, jestli bych ho nezkusil namluvit, jim se to líbilo, a pak hned přišlo Zvíře,“ upřesnil Krampol portálu Prahy 3.
Belmondo se stal „jeho“ hercem. „Učaroval mi jednou věcí. Nabídli mu roli kovboje a on řekl: ‚Podívejte se, vypadám jako kovboj, umím jezdit na koni jako kovboj, ale nemůžu hrát kovboje, protože mám citlivou francouzskou duši.‘ Z Belmonda září pozitivní energie, proto si myslím, že je tak oblíbený na celém světě. Že by některé jeho filmy byly veledíla, to se říct nedá, ale je tam něco navíc,“ přiblížil Krampol, co na svém francouzském kolegovi obdivuje.
Přestože uznával, že na Belmonda nemá žádný patent, mrzelo ho, když produkce dabing svěřily i jiným. Naopak některé filmy daboval víckrát – Eso es dokonce třikrát, pokaždé na zadání jiné televize.
Pokusil se převzít dabérskou štafetu i u další velké francouzské hvězdy – nahradit Františka Filipovského po jeho smrti jako hlas Louise de Funése, ale zdaleka už ne s takovým úspěchem.
Stáří není pro sraby
Nové milénium přineslo filmové nabídky od Zdeňka Trošky do romantického dramatu Andělská tvář a komediální série Kameňák. Krampolovým „dvorním“ režisérem se stal i Tomáš Magnusek. Slavného herce obsadil do svých školních Bastardů i do komedie Stáří není pro sraby. Se sdělením v názvu snímku Krampol souhlasil dávno před jeho premiérou.
„Mám panickou hrůzu a děs z bezmocného stáří,“ přiznal herec, který byl celoživotním sportovcem. „Za mlada jsem četl knížky o hrdinech, kteří chtěli zemřít v boji, a myslím si, že to je lepší. Někdo říká: Ty chodíš na tenis, Dietla klepla pepka, Jedličku klepla pepka. Ale furt je lepší, když mě klepne pepka na tenisovém kurtu nežli v domově důchodců,“ uzavřel svou 13. komnatu.
Ve stejnojmenném pořadu z roku 2008 odkryl, že za jeho sebejistotou a optimismem se skrývá obava ze samoty a deprese a že musel překonat určité zdravotní problémy.
