Vážně nemocní tráví poslední chvíle života doma stále častěji, a to místo zbytečných převozů do nemocnic. Pomáhá jim v tom záchranná služba, která se ve všech krajích zapojuje do kurzů Centra paliativní péče. Stále více dispečerů a posádek díky nim umí takové pacienty poznat, mluvit s nimi i stabilizovat je v domácím prostředí.
Operátorka záchranné služby může rychlým testem zjistit, zda jde o pacienta v závěru života, například onkologického, s ALS nebo plicním onemocněním. „První pomoc nemusí být jenom o tom, co budeme dělat, jak to budeme dělat striktně, ale o tom pacientovi normálně lidsky pomoci,“ vysvětluje operátorka Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy Michaela Metelková.
Tedy mluvit s nimi o tom, co si přejí. Nejen to se naučila na kurzu paliativní péče, kterým prošla na pražské záchranné službě už šedesátka lidí. „Zjišťujeme, jestli s těmi potížemi, s kterými volá, už byl v poslední době hospitalizovaný. Jestli je na kyslíku a navíc jestli došlo ke zhoršení funkčního stavu,“ dodává mluvčí Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy Jana Poštová.
Za posledního půl roku odhalili zhruba 340 pacientů, pro které je vhodná paliativní péče. Přes sto nakonec záchranáři ošetřili doma a nevezli je do nemocnice. Navíc dříve k nim záchranka vyjížděla v závěru života až pětkrát, to se mění. „K sedmdesáti procentům těchto stejných pacientů záchranná služba už nevyjede vůbec,“ dodává Poštová.
Podle psychologa a zakladatele Centra paliativní péče Martina Loučky volá většinou rodina, která je ve stresu a má strach, že to doma nezvládne. „Ale zároveň jedním dechem říkají: ‚Maminka nechce do nemocnice a my bychom se o ni rádi postarali doma, akorát teď nevíme, co máme dělat,‘“ dodává.
Zároveň s rodinami řeší i další druhy pomoci, například středočeská záchranná služba pravidelně spolupracuje s berounským hospicem Mezi břehy. „Tím, že rychlá záchranná služba už s nimi otevře to téma, tak i pro nás jsou ty příjmy hezké, plynulé. Pak ty pacienty máme déle v péči, navážeme vztah s rodinou, mnohem lépe můžeme vypracovat individuální plán péče,“ podotýká ředitelka hospicu Mezi břehy Zita Hájková.
Podle Jany Kleinmondové je to pro rodinu uklidňující. Loni jí zemřeli oba rodiče. „My jsme měli s maminkou velké obavy, že pokud zavoláme záchranku, tak ji odvezou, a já jsem se bála, že jí nesplním to přání zemřít doma,“ dodává. Klíčová pro ni byla zdravotní, sociální i psychologická podpora právě domácího hospicu. Letos v něm začala pracovat a pomáhat dalším.
