Sovětští vojáci pochodovali přímo pod okny třídy a osmák Miroslav Jirounek dával otevřeně najevo, co si o tom myslí. V roce 1969 nastoupil do školy nový zástupce ředitele. Kádrovák, udavač a učitel občanské nauky. „Řval na mne, co si to dovoluji, kritizovat poměry,“ vzpomíná Miroslav Jirounek. A právě ve školní lavici v něm začal klíčit vzdor, který pak formoval celý jeho další život. „Nelituji, že jsem nikdy nedržel hubu a krok,“ říká v dokumentu ČT Škola normálního života.
Podle scénáristy dokumentu z cyklu ČT Příběhy 20. století Mikuláše Kroupy byla škola tím nejodpornějším, co socialismus nabízel. „Tvářila se neutrálně jako vzdělávací ústav. Ve skutečnosti se však jednalo o proticírkevní, protiněmecký, protiburžoazní, protižidovskou a prostě všeobecně protizápadní manipulaci s dětmi,“ říká v komentáři ředitel společnosti Post Bellum.
Miroslav Jirounek byl žákem, který to už na základní škole v Mladé Boleslavi pochopil a nechtěl si to nechat líbit. Z jeho příběhu a vyprávění dokument Škola normálního života vychází. Dokumentaristé společnosti Post Bellum se v televizních Příbězích 20. století zaměřili na svědectví lidí z doby normalizace a Škola normálního života je dalším dílem cyklu.
Fanatický ředitel děsil studenty i učitele
Miroslav Jirounek vyrůstal v rodině ředitele městské knihovny. Jeho otec, bývalý komunista, věřil Sovětskému svazu až do chvíle, kdy Československo v srpnu 1968 přepadla vojska Varšavské smlouvy. Miroslav viděl zklamaného otce, který se nechal raději vyhodit z ředitelského místa, než by se ponížil a tvrdil, že Sovětský svaz přijel Československo osvobodit.
Otcův zásadový postoj, stejně jako vlastní zkušenosti a otevřenost, začaly chlapci komplikovat život už v dětství. Přestože byl na základní škole velmi dobrým žákem a hladce zvládl příjímací zkoušky na mladoboleslavské gymnázium, přijali ho teprve po dlouhém váhání a na poslední chvíli.
„Až někdy koncem léta přišlo oznámení, že mne vzali,“ vzpomíná Miroslav Jirounek na rok 1970, kdy se stal studentem gymnázia. Podle něj se stal asi nějaký zázrak. „Poměry na gymnáziu v Mladé Boleslavi byly totiž i na tu dobu velmi drsné. Nově dosazený ředitel stresoval učitele i žáky svými fanatickými postoji a nikdo nevěděl, kdy se zaměří právě na něj.“
„V sousedním čtvrtém ročníku studoval můj kamarád, velmi nadaný matematik a fyzik,“ vypráví pamětník. „Pravidelně vyhrával olympiády, jenže tenhle ředitel prosadil, že nesměl dostat doporučení na vysokou školu. Jeho třídní to neunesl a oběsil se na klice svého kabinetu chemie.“
- Společnost Post Bellum, která je spolu s ČT autorem televizních Příběhů 20. století, snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a respondenti objektiv kamery nevidí. Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu.
- „Tvůrci poprvé v českém dokumentu využili metodu rozpracovanou americkým dokumentaristou Errolem Morrisem, která je založena na očním kontaktu a soustředěných výpovědích. Bohatství archivního materiálu pak umožňuje komplexní řez normalizovanou společností,“ uvádí kreativní producent České televize Petr Kubica.
Příběhy dětí, které se nedaly oklamat
Příběhy a svědectví pamětníků ukládá společnost Post Bellum do archivu Paměti národa.
Takto uchované historické materiály pomáhají vykreslovat jednotlivé období i témata moderních československých dějin do nejmenších detailů. A některé příběhy potvrzují, že odpor proti socialistickému režimu se občas projevoval už u dětí, a právě ve škole.
Od školních let nesnášel komunistický režim například signatář Charty 77 Zdeněk Pika z Opavy. Odmítal vstoupit do Pionýra a stavěl se na zadní vždy, když ho někdo nutil dělat něco jenom proto, že to dělají i všichni ostatní, že se to chce, aniž věděl, proč by to tak mělo být.
„Když jsem ve škole na lavici našel učitelkou podstrčenou pionýrskou košili, šátek a odznak, praštil jsem s tím hluboko do skříně a nikdy už jsem ty věci na světlo nevytáhl,“ vypráví v nahrávce uložené na webu Paměti národa.
Jiný chartista Jan Král z Ostravy pro Paměť národa vzpomíná, jak v roce 1977 učitelka ve škole vykládala dětem o Chartě. „Děti, chodíte ze školy po Leninově třídě. Tam je přece knihkupectví a obchod Dílo,“ vysvětlovala soudružka třeťákům. „A představte si, že jsou lidé, kteří tvrdí, že se nesmí psát knížky a že se nesmí malovat. Vy ale v tom knihkupectví přece vidíte spoustu knih. A v tom Díle zase visí obrazy. Takže to není vůbec pravda, co ti lidé říkají.“
Jan Král cituje učitelku i po čtyřiceti letech a říká, že si její věty pomatuje slovo od slova. „Už tehdy mi bylo jasné, že nám lžou. Ta lež byla zřetelná. Tu přednášku bych dokázal zrekonstruovat úplně přesně. Kdybych psal scénář pro nějaký film z té doby, tak to tam klidně vrznu,“ uvedl Jan Král v rozhovoru.
Od vzpoury ve škole k Chartě 77
K zásadnímu protestu proti poměrům na gymnáziu a především proti jeho despotickému komunistickému řediteli se Miroslav Jirounek odhodlal několik měsíců před maturitou. Přišlo to spontánně. Ředitel chodil po škole a chlapce s delšími vlasy za ty vlasy tahal a smýkal. Když měl někdo na krku křížek, tak mu ho strhával.
„Já jsem se jednoho z těch kluků zastal. Řekl jsem řediteli, že nemá právo nikomu strhávat křížek z krku, neboť je garantována svoboda vyznání. Nevím, kde se to ve mně v těch sedmnácti, osmnácti vzalo,“ vzpomíná Miroslav Jirounek. Nebyl pionýrem ani svazákem, navíc měl odvahu postavit se soudruhu řediteli. Byl označen za nepřizpůsobivý, protisocialisticky zaměřený živel a okamžitě musel ze školy odejít.
Podařilo se mu ještě nastoupit na gymnázium v nedalekém Mnichově Hradišti, ale odtud musel také brzy odejít. „Máma byla samozřejmě zoufalá a pořád plakala. Táta to nesl tiše,“ vypráví. Získat maturitu se Miroslavu Jirounkovi podařilo až po letech. Po zveřejnění prohlášení Charty v lednu 1977 dokument okamžitě podepsal. Dostával jen ta nejpodřadnější zaměstnání a rodina s pěti dětmi žila na pokraji bídy.
„Pro rodinu to rozhodně nebylo komfortní a řada lidí říkala: ‚Prosím Vás, co vy jste za člověka? Vy jste buďto sebevrah, nebo jste blázen.‘ Masírovali mne ze všech stran tím, že nemám dost odpovědnosti vůči rodině, že nejsem na světě sám, že musím brát ohledy na své blízké,“ popisuje situaci Miroslav Jirounek v dokumentu Škola normálního života.
„Jenže právě tím, že dětství nebylo jednoduché, vyrostli z našich dětí nesmírně samostatní lidé, cílevědomí a nakonec úspěšní. S hrůzou a úzkostí si dnes říkám, co bych asi teď dělal, kdybych všechny ty lidi kolem tenkrát poslechl a držel hubu a krok.“
