Jan Palach otřásl celým komunistickým blokem, říká historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek. Hluboce také ovlivnil řadu jeho obyvatel a mnohým dal sílu vzdorovat zvůli komunistů ovládajících násilím společnost. Mezi nimi byli i evangelický farář a teolog Jakub S. Trojan a katolický kněz, teolog a filozof Tomáš Halík, kteří byli společně s Blažkem hosty speciálního vysílání České televize.
Trojan viděl Palacha poprvé na jedné z bohoslužeb, kterou vedl. Zaujala ho jeho naprosto soustředěná tvář. „Kázal jsem právě o oběti,“ vzpomíná kněz a uvažuje, že slova z kazatelny asi rezonovala s rozhodnutím, které za pár dní uskutečnil. Myslí si, že ho nepřímo ujistil, že jde správnou cestou. „On ten svůj čin pochopil tak, že uprostřed unavenosti společnosti vydal svědectví pravdě,“ je přesvědčený.
Palachova matka poté Trojana poprosila, aby vedl pohřeb jejího syna. O obrovské odpovědnosti vůči rodině i celé společnosti nepochyboval. Čin pohřbívaného mladíka už tehdy interpretoval nikoliv jako projev zoufalství, ale jako snahu o oslovení celé společnosti. Nepochybuje, že se mu to podařilo.
O silné rezonanci svědčí i tajný dopis, který 22. ledna 1969 poslali sovětští vůdci Leonid Brežněv a Alexej Kosygin svým protějškům Alexandrovi Dubčekovi a Oldřichu Černíkovi. Trvali v něm na okamžitém zastavení veřejných akcí spojených se studentovou smrtí. „To ukazuje, jak Jan Palach zasáhl mocenskou strukturu úplně na nejvyšší pozici, to znamená v Moskvě,“ připomíná historik Blažek. Komunisté byli v panice a považovali za prvořadý úkol zabránit stejným činům.
Trojana však nechali dlouho na pokoji. Pak se výslechům stejně nevyhnul. Prý ho to svým způsobem bavilo. „Být ve střehu a ve střetu. Obojí mě strašně přitahovalo,“ říká. Trestem pro něj bylo ukončení státního souhlasu s vykonáváním kněžství v lednu 1974.
Palachův příklad jako závazek
Halíka Palachova smrt zasáhla ve chvíli rozhodování o emigraci. Po ní navrhoval svým kolegům odsloužení mše za mladého muže. Narazil však na odpor motivovaný tím, že student zemřel vlastní rukou. „Ne, sebevrah je ten, který pohrdá životem, který nezodpovědně a nevděčně vrací vstupenku do života. Tento člověk však život nezmařil, on ho naplnil,“ oponoval jim tehdy Halík.
Teď vzpomíná, že po cestě na mši i z ní nesl pod zimníkem Palachovu masku. Myslel na slova svého zesnulého vrstevníka, že byl pochodní číslo jedna. Nechápal je jako pobídku k opakování stejného činu, ale jako výzvu k tomu, že život je třeba něčemu dát. Právě to ho nakonec přimělo k zapojení do podzemního církevního i disidentského života a k opuštění myšlenek na emigraci.
Sebeupálení vnímal jako cosi posvátného, co se vlomilo do politiky. Něco, před čím je třeba mít úctu. A právě to mu potom dodávalo sílu odolávat výhrůžkám i svůdným nabídkám příslušníků Státní bezpečnosti při výsleších. „Kdybych neměl před očima ten Palachův příklad, tak bych se možná zkřivil,“ přemítá.
Odkaz radikálního činu se podle Halíka projevil i v roce 1989. Během Palachova týdne prý i skeptici uznali, že je stále inspirací. Ve výsledku přispěl k pádu celého komunistického režimu a návratu svobody.
Aktuální je podle kněze i dnes jako výzva ke smyslu pro pravdu a konkrétně k boji s propagandou z Kremlu, která je v Česku v jiné podobě přítomná také. Trojan vidí odkaz Jana Palacha obecněji: „Řekl bych, že si nikdo nemá sahat na život, ale že by svůj vlastní život měli proměnit v příkladný, bohatý a odpovědný.“
