Praktického lékaře podle dat ministerstva zdravotnictví nemá přes 920 tisíc lidí, mezi nimi více než 131 tisíc dětí. Čtyřicet procent praktiků je navíc starších šedesáti let, lze tedy očekávat jejich odchod do penze. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) v Otázkách Václava Moravce uvedl, že situace se zlepší do několika let, na profesi se připravuje 1667 nových doktorů. Podle předsedy Sdružení praktických lékařů Petra Šonky je ale problém nové lékaře do některých regionů dostat.
Válek uvedl, že pokud se absolvent rozhodne stát praktickým lékařem pro dospělé nebo děti a dorost, proces trvá několik let. Podle něj se na tyto obory v současné době připravuje 1667 doktorů. „Do roku 2030 bude narůstat počet lékařů do 34 let v těchto oborech, průměrný věk začíná klesat,“ dodal. Nejvíce praktiků je nyní ve věku 65 až 69 let.
Podle Šonky nyní každý rok složí příslušné zkoušky a může začít pracovat jako praktický lékař pro dospělé asi 120 doktorů. Domnívá se, že takové číslo by pro běžné doplňování odchodů do penze stačilo, pokud by jich nebylo v předcházejících letech výrazně méně. Upozornil také na to, že sedmdesát procent tvoří ženy, které ze systému „vypadnou“ po dobu mateřské dovolené.
Rezidenční místa
Válek uvedl, že v Česku je dostatek personálu. „Ale ne tam, kde je potřeba.“ S tím souhlasili i Šonka a Štefanová.
Příští rok vyjde z lékařských fakult o pětadvacet procent absolventů více a podle Šonky by bylo vhodné jim nabídnout více rezidenčních míst – tedy pracovních pozic, na nichž se vzdělávají v ordinacích zkušených praktických lékařů. Šonka se však domnívá, že problém je v tom, že do některých regionů mladí lékaři nechtějí.
„Možnost rezidenčních míst se navýšila, to je dobře, ale mělo se tak udělat o pět let dříve,“ poznamenala členka sněmovního výboru pro zdravotnictví Iveta Štefanová (SPD). „Jedna věc je, že ministerstvo rezidenční místa nabídne, další věc je, kolik praktických lékařů je ochotno si akreditaci zřídit a svého rezidenta tam mít. A tam nám chybí bonifikace tak, aby se tak dělo i na periferii. V centrech už to vidíme,“ upozornila.
Stát podle Šonky za tehdejšího ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha (za ANO) zkusil dát na místa lékařů v regionech, kde chybějí, vyšší dotace. Bylo to ale zrušeno jako diskriminační. „Možná by to mohly dělat zdravotní pojišťovny nebo kraje,“ míní.
Snížení výdajů
Systém veřejného zdravotního pojištění má k dispozici pro příští rok asi 530 miliard korun, za deset let se částka zhruba zdvojnásobila. Podle Štefanové je namístě hledat nejdříve úspory a vyšší efektivitu, až potom lze uvažovat o případném navýšení pojistného. „Na prvním místě je zejména prevence a dostupnost primární péče,“ uvedla. Pomoci by podle ní mohla také digitalizace a moderní technologie, které náklady snižují.
Ušetřit by se podle ministra i Šonky dalo také na centralizaci oddělení. „Pokud bychom transformovali všechna nepotřebná akutní lůžka a ta oddělení, kde je obložnost pod deset procent, centralizovali, tak se úspory mohou pohybovat kolem padesáti, šedesáti miliard, možná víc,“ nastínil Válek. Již dříve ale uváděl, že zavření jakékoliv nemocnice není možné, zejména z politických důvodů v regionech.
K tématu digitalizace Válek řekl, že od poloviny příštího roku budou všechny projekty spuštěny a postupně instalovány v nemocnicích i u ambulantních specialistů a praktických lékařů. Do konce příštího roku pak má být elektronizace dokončena a od 1. ledna 2026 už bude vše fungovat „natvrdo“.
Válek také sdělil, že z peněz, které zdravotní pojišťovny za péči platí, jde zhruba šedesát procent na platy a deset až patnáct procent na provozní výdaje, jako jsou energie nebo voda. Možnost šetřit na neefektivitě nebo prevenci je podle něj jen zhruba ze čtvrtiny částky, tedy ze 171 miliard korun.
Péče v nemocnicích by měla příští rok stát 292,1 miliardy korun, tedy 56,7 procenta všech peněz na zdravotní péči. Do těch věnující se akutní péči půjde 254,6 miliardy, tedy 49 procent všech nákladů. Podle Šonky je proto možné významně a rychle ušetřit pouze na tom, když se nebude svítit, topit a platit lékaře tam, kde nejsou potřeba. Ostatní úspory, jako je prevence nebo zabránění opakovaným vyšetřením pacientů, považuje až za následné kroky.
