Před 170 lety se narodil Tomáš Garrigue Masaryk – zakladatel československého státu. Za první republiky byl nazýván „tatíček Masaryk “ a „prezident Osvoboditel“. Dodnes je pro mnoho lidí symbolem demokracie, humanity a mravnosti. Jak jej ale vnímala jeho vlastní rodina? S pravnučkou T. G. Masaryka Charlottou Kotíkovou, která žije v USA, si povídal redaktor ČT Ondřej Topinka.
Vy jste se narodila tři roky po smrti T. G. Masaryka. Kdy jste zjistila, kdo byl váš praděda a jakou byl osobností?
To jsem zjistila velice brzo, v době, kdy začínají děti vnímat cokoliv kolem sebe, protože jsme měli všude jeho portréty, tak jsem se musela automaticky zeptat, kdo to je. A bylo mi řečeno, kdo to byl. To muselo být někdy mezi druhým a třetím rokem.
Existuje nějaká historka, která o něm kolovala ve vaší rodině, kterou veřejnost nezná?
Mluvilo se o něm hodně s obdivem, ale také s tím, že byl přísný člověk. Když tam jely máma s tetou do Lán na návštěvu, tak vždycky očekával, že budou vědět o současné situaci nejen v Čechách, ale i po celém světě. Že budou mít načtené všechny nové knihy, které vyšly a že budou vědět o výstavách, které se konaly. Prostě byl to člověk, který nelenil, a který se snažil vědět všechno, co se kolem něj děje, a očekával, že i všichni ostatní budou vědět všechno, co se kolem děje.
Vy jste vyrůstala v době rostoucí komunistické totality. Jaké to bylo žít v rodině s takovou historií?
To bylo zajímavé ze všech stran. Někdy se lidé báli se mnou mluvit, a někdy zase naopak si toho hodně vážili. My to ale brali sportovně, protože každý se narodí do nějaké rodiny a nemá na to vliv, do jaké, bere to prostě tak, jak to je. Byly ale samozřejmě i nepříjemnosti. Když jsem žádala o něco ve škole, vždycky tam bylo napsáno, matka – taky jsem se nemohla oficiálně jmenovat Charlotta, oficiálně jsem se jmenovala Karla, protože za Němců jsem se nemohla jmenovat Charlotta – matka Karly Pocheové je Herberta Masaryková, vykřičník. No a tím všecko skončilo.
Jak odkaz vašeho pradědečka vykládal tehdejší režim?
Já bych řekla, že to vykládal tak, že to byl zloduch. Ale záleželo na učiteli nebo záleželo na lidech, se kterými se člověk stýkal. Někteří mlčeli a někteří prostě se „podepsali“ tomu pohledu, že střílel do dělníků a že byl zloduch. A někteří ho obdivovali, ale tajně, aby z toho neměli nepříjemnosti, takže to byla taková matoucí situace pro dítě. Ale u nás doma jsme s tím neměli problémy, protože jsme věděli, že jsme na tak nízkém žebříčku, v nomenklatuře té doby, že se nám už zas tak úplně nemůže nic moc víc stát, kromě toho jít do vězení, a to se, zaplať pánbůh, nestalo.
Ve třiceti letech jste emigrovala. Bylo psychologickou překážkou to, že opouštíte stát, který zakládal váš příbuzný?
V té době jsem neuvažovala o tom… příbuzným. Spíše jsem uvažovala o tom, že odcházet ze země, která potřebovala lidi, aby tam zůstali a pracovali na tom, aby se to nějak vylepšilo, tak to mě mrzelo. A s tím mám trochu problém i dnes.
Změnil se v něčem váš pohled na Tomáše Garrigua Masaryka po emigraci?
V zahraničí se člověk o něm moc nedozví, protože střední Evropa ve Spojených státech je neznámá veličina, takže to žádný vývoj v mém nazíraní na jeho osobu neznamenalo. Byl člověk, který neuvěřitelně pracoval, nebál se, to jsem se dozvěděla doma a to se mnou šlo a pořád jde dál. Na tom se nic nemění.
Řekla jste, že byste chtěla znova otevřít vyšetřování smrti Jana Masaryka (syn T. G. Masaryka, někdejší československý ministr zahraničí a prastrýc Charlotty Kotíkové – pozn.redakce). Máte pocit, že po tolika letech se dá ještě na něco přijít, že to má ještě smysl?
Já bych byla pro, aby se to vyšetřovalo absolutně nejsprávnějším způsobem, to znamená soudy v České republice, když rozhodnou jakkoliv, tak jaksi z nejvyšších míst. A bylo by zajímavé vědět, co se tam stalo v noci z 9. na 10. března (v roce 1948 – pozn. red.). Jestli se to někdy dozvíme, to je ale velká otázka.
Ptal se někdo vás jako rodiny, co jste viděli?
My jsme byli mimo Prahu, přijel šofér z ministerstva a oznámil, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu, čemuž rodina nikdy nevěřila. Dospělí odjeli do Prahy a já jsem zůstala na vesničce Rybné nad Zdobnicí, a potom jsem přijela až na pohřeb. Ale že by to byla sebevražda, tomu jsme v rodině nevěřili.
Co byste označila za masarykovskou DNA, která se line rodinnou historií?
To je hrozně rozdílné, protože jak každý člověk je jiný, DNA se smíchávají různě a vyrážejí v jedné postavě tak a v druhé osobnosti jinak. Řekla bych, že u všech byla obrovská zvědavost se dozvědět to, co se ve světě děje a co je nejnovější, ať je to ve vědeckém světě, uměleckém světě, prostě informace, informace, informace. A u některých byla taková houževnatost a zavilost, zavilost pracovní, ne negativní, ale prostě dopátrat se věcí, a snažit se dělat věci co nejvíce můžu, i když to někdy člověka vyčerpává neuvěřitelným způsobem. To je hodně po panu prezidentovi, protože ten pracoval 24/7, co to prostě šlo. Takže pracovitost a dopátrat se toho jádra věci, to by se dalo říct, že to je nějaká DNA.
A jsou podle vás tyto hodnoty v dnešní společnosti dostatečně zastoupeny?
Někteří lidé jsou velice významní touhle schopností analyzovat věci a pak z toho, co se dozvědí, dělat syntézu; někteří méně, tak jak je to po celém světě. Ale já bych neřekla, že to je horší nebo lepší, prostě vše záleží na možnostech, které lidé mají a jakým způsobem se rozhodnou svůj život vést. A také na tom, jak jsou schopni věci chápat a analyzovat. Já bych to neviděla vše černé, ovšem já jsem optimista a s tím se nedá už nic dělat.
Národní muzeum teď digitalizovalo fonografické válečky ze 7. března 1930, měla jste je možnost slyšet? T. G. Masaryk v nich popisuje potřebu podpory školství, vědy a obecně ten jeho projev má být dost nadčasový.
Neslyšela, bohužel ne, ale ráda si to poslechnu, až to bude dostupné, protože to je moc zajímavé, financovat výzkum, vědu, školství, tak to sedí na to, co jsem doma slyšela, jak on věci viděl. Jeho věci hrozně zajímaly a chtěl, aby byly lepší a lepší. A také jedna věc, co jsem si já tak nějak vymyslela, protože on si vždy věci organizoval a tenkrát vše bylo na papíře, tak on papíry měl rozděleny do holubníku. A já jsem si říkala, to by byl člověk, který by používal „computery“, od začátku, kdyby se mu to dostalo do ruky, tak by se to naučil a jel by s tím a vše by si to perfektně zorganizoval.
Jak se vám žije s tím, že se vás někdo neustále ptá na člověka, kterého vy jste neměla ani možnost potkat, a neustále slýcháte, že jste nositelkou odkazu T. G. Masaryka?
V první řadě, tady v Americe to nikoho opravdu moc nezajímá. A já myslím, že se s tím žije normálně, všichni máme příbuzné, všichni jsme z nějaké rodiny a ta rodina pro nás něco znamená a někdy je to prezident a někdy ne. Beru to ležérně, samozřejmě si toho vážím, snažím se nedělat věci, které by mohly odkaz pošpinit, nebo nebyly by dobré pro odkaz celé rodiny. To není jen pan prezident, člověk musí mít úctu ke svým předkům a rodině a tak to beru.
