Je sobectví přirozené? Probouzí krize v lidech to nejlepší – nebo to nejhorší? Musíme si pomáhat? Tyto otázky se snažilo zodpovědět nové vydání Fokusu Václava Moravce z prostoru Jatka 78. Pozvání přijali lékař Tomáš Šebek, socioložka Jiřina Šiklová, etoložka Jitka Lindová, právník Petr Svoboda, bojovnice a diplomatka Martina Ptáčková a principál Rosťa Novák.
„Není možné rozdělit lidi na sobce a nesobce. Sobectví je kontinuum a je velmi proměnlivé u každého člověka v závislosti na konkrétních situacích,“ konstatovala psycholožka a etoložka z Karlovy univerzity Jitka Lindová s tím, že předpokladem sobectví je situace, kdy si je člověk vědomý, že druhému ubližuje, ale nedbá toho.
Lindová dodala, že vědci nemají jasno ani v tom, jestli se bez sobectví obejde altruismus. Při pomoci druhému totiž člověk doufá, že bude pomoc oplacená, příbuzné podporuje, protože chrání vlastní geny, a deklaratorní altruismus vnímá i jako sociální benefit, který mu může v dlouhodobém výhledu pomoci.
Současně je ale člověk jako živočišný druh obdařený vysokou motivací pomáhat druhým, přičemž v empatickém altruismu, v soucitu s utrpením druhého, mívají podle výzkumů silnější reakci ženy než muži. „Vysvětluje se to tím, že původem altruismu u člověka je mateřská péče, která je doménou hlavně žen,“ řekla Lindová.
Kdo je sobec, nemusí být narcis
„Jsme více individualističtí a více sobečtí,“ doplnila socioložka Jiřina Šiklová. „Tato kultura by stále měla vycházet z myšlenky ‚Miluj svého bližního jako sebe samého'. Nejvíc a nejméně,“ dodala ale současně odmítla klást rovnítko mezi popularizační nálepky sobecké a narcistické společnosti. „Narcismus a sobeckost není totéž. Kdo je sobec, nemusí být vždycky narcis, a naopak.“
V současné krizi a v konfrontaci s ohrožením, které představuje koronavirus, se podle Šiklové lidé silněji vrací k základním hodnotám. „Projevuje se zákon přežití – a i v zákonu přežití byli lidé, kteří se domnívali, že pro blízkého člověka mají něco udělat,“ soudí.
