Voda a vzduch – základní pilíře cisterciáckého kláštera postaveného na vodní hladině. Stavba je vrcholně barokním dílem Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Budova konventu při prvním pohledu zvenčí oprýskanou fasádou turisty nenavnadí, avšak většina sálů a místností už je opravená. Jedinečnou historickou památku se snažili už dříve kasteláni zapsat na seznam UNESCO, ale stejně jako opravě fasády tomu brání silnice I. třídy v těsné blízkosti kláštera.
Pod drsnou slupkou popraskané a sloupávající se omítky, která pamatuje ještě druhou světovou válku, se ukrývá skutečná architektonická perla: opravené ambitové chodby včetně fresek, zrekonstruovaná kaple a prosvětlené vzdušné klášterní prostory. Opravy stále pokračují. Právě pro plaský klášter se hodí část věty, kterou říká Liška Malému princovi: „Co je důležité, oči nevidí.“
Klášter průměrně navštíví přes 28 tisíc lidí, s kulturními akcemi, svatbami a volně průchozími částmi areálu se číslo může blížit 40 tisícům návštěvníků za sezonu.
Turisté se při pohledu z venku mohou nechat snadno zlákat vidinou prohlídky v opraveném sousedním pivovaru nebo v Centru stavitelského dědictví v Plasích. I to je součástí klášterního komplexu a nyní ho spravuje Národní technické muzeum. Jeho budova patřila k hospodářskému dvoru a po boku konventu, kde se mniši oddávali duchovnímu životu, měla v době největšího klášterního rozkvětu působit méně honosně.
Současný pohled zvenčí vytváří opačný dojem: kvůli zničené omítce vypadá konvent jako „chudý příbuzný“ přilehlého pivovaru a muzea. Avšak uvnitř architektonického skvostu se až s duchovní trpělivostí a pečlivostí stále opravuje kousek po kousku.
Většina interiérů je opravená, ačkoliv ne všechny jsou dovedeny do konečného stavu. „Spousta práce nás čeká ještě v nedávno uvolněných prostorách budovy, na úpravě prohlídkových tras, restaurování maleb, a to nezmiňuji sýpku a další části,“ říká kastelán Pavel Duchoň s tím, že práce se soustředí i na okolí a zpřístupnění prostor návštěvníkům.
Opravu fasády komplikuje zvýšený terén a silnice první třídy 27
„Fasády mohou přijít na řadu ve chvíli, kdy odstraníme příčinu jejich poruch,“ říká Pavel Duchoň. Tou hlavní je zvýšený terén, nesystematické využívání jednotlivých částí kláštera a jejich účelové stavební přizpůsobení. To vše ničilo klášter od roku 1945, kdy se bouraly zbytky ohradních zdí, vznikalo náměstí Klementa Gottwalda a navážely se tam i hromady zeminy.
Dalším neméně významným problémem, který klášter dnes a denně devastuje, je hustý automobilový provoz na silnici první třídy číslo 27, která spojuje Ústecký, Středočeský a Plzeňský kraj a vede z Plzně až do Mostu. Vozovka se táhne podél kláštera a nechal ji tam postavit kníže Metternich. Ten klášter koupil v roce 1826.
„Nemohl domyslet, že jednou tu projede 11 tisíc aut denně, ze kterých budou unikat oleje a silnice se bude v zimě solit.“ To všechno se splavuje ke klášteru a ničí fasádu. Kromě toho je špína a mastnota z dopravního provozu vidět i na vodním zrcadle, kde se čtyřikrát denně měří hladina vody v systému.
Obchvat kolem Plas by měl být do roku 2024
„Nemáme šanci, abychom silnici odstranili. To je pro nás neřešitelný problém a spoléháme na dobrou spolupráci s městem a s ministerstvem, aby vzniklo přemostění Plas a ze silnice 27 se stala jenom místní komunikace,“ vysvětluje Duchoň.
Podle Ředitelství silnic a dálnic se nejedná o přemostění Plas ale o obchvat, který by měl odvést dopravu z centra města. Ačkoliv most přes údolí řeky Střely povede. Celá stavba by měla stát přes miliardu korun.
„V současné době je na přeložku silnice 27 zpracovaná projektová dokumentace pro územní rozhodnutí a probíhá územní řízení,“ uvedl mluvčí ŘSD Jan Studecký s tím, že výstavba se předpokládá v roce 2022 až 2024. Podle něj bude záležet na průběhu výkupů pozemků, jednotlivých správních řízeních i na získání peněz na stavbu obchvatu.
Sníží se terén a fasády začnou vysychat
Národní památkový ústav se fasády chystá pomalu obnovovat. Na všech vedutách je vidět, že konvent, největší budova, má bílošedou barvu, jeho rajský dvůr bílozelenou a prelatura je s nádechem červené.
Ústav v tuto chvíli zpracovává projekt na využití evropských dotací a dalších peněz, aby mohl snížit terén kolem konventu. Vznikne tak jakési předpolí konventu a zdi přestanou vsakovat vlhkost z okolí. Ve chvíli, kdy fasády začnou aspoň částečně vysychat, bude možné začít s jejich rozsáhlejšími opravami.
V klášteře sídlila škola a úřady. Byly tam i byty
S rekonstrukcí památkového objektu se začalo hned poté, co ho v 60. letech převzalo Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody. Od té doby se provádí průzkumné práce a statické zajišťování jednotlivých budov.
„Je to historická památka, která má nesmírný význam. Rekonstrukce v Plasích je ještě o to těžší, že celý areál je protkán obrovskou sítí vodních a vzdušných kanálů, které památku posouvají na jinou technickou a konstrukční úroveň, než je u jiných menších památkových objektů běžné,“ vysvětluje kastelán.
Budova konventu stojí na 5103 dubových kůlech, na kterých je trámový rošt. Ten musí být zaplaven vodou, aby nehnil. Teprve nad ním je vrstva zdiva a až nad ní roste, co je oku viditelné. Výška hladiny se měří čtyřikrát denně a musí mít optimálně 45 až 55 centimetrů.
„Voda konzervuje dubové kůly, na nichž konvent stojí. Právě kůly a celý systém zdevastovaly desetiletí neúdržby takovým stylem, že se musely opravovat a dávat dohromady škody, které tady byly napáchány od roku 1945,“ vysvětluje Duchoň.
Roku 1945 byl klášter na základě prezidentských dekretů zestátněn a nastěhovaly se tam nejrůznější organizace, které budovu začaly využívat po jednotlivých segmentech. Byly tam byty, zemědělské podniky nebo spotřební družstva.
„Kanceláře si tu udělal i okres, jednu chvíli tu byla dokonce i škola. Zkrátka spousta institucí, které se staraly o konkrétní část, jež využívaly – například o tři místnosti a kousek chodby,“ vysvětluje Duchoň s tím, že jednotlivé organizace si stavěly příčky a přepažení tak, aby si upravily prostor. Tyto nevhodné stavební zásahy bránily třeba proudění vzduchu a odvětrávání vlhkosti.
Stopy po sobě zanechaly žumpy a betonové podlahy
Kromě příček a jiných stavebních úprav byly asi tím nejhorším zásahem žumpy v těsné blízkosti památky. Splašky zanášely vodní systém, který je pro klášter životně důležitý. Budově nepomohly ani vybetonované podlahy po celém přízemí. Ty nejnověji odkryté schnou už dva roky. Beton bránil odpařování vlhkosti a ta šla všechna do zdí konventu.
„Až do roku 1995 chybělo koncepční řešení toho, že areál potřebuje mít jednoho správce, který dbá, aby neteklo do střech, aby se nebudovaly zbytečně příčky, které zamezují pohybu vzduchu, aby dobře fungoval vodní systém a další věci. Důležité je, aby se v okolí kláštera nebudovaly žumpy, ze kterých se ta voda dostává do vodního systému, který se pak zanáší nečistotami,“ poznamenal Duchoň.
Tím prvním, na čem se začalo pracovat už v 70. letech, byly cílené stavebně historické průzkumy objektu, odstraňování vybraných žump a první opravy kanalizací, aby se ulehčilo vodnímu systému. Například v 80. letech došlo k obnově nemocničního křídla, které má dnes červenou omítku.
„Ne všechny úpravy, které se tu děly, byly špatné. Dokonce některé z nich budově pomohly, i když něco bychom už dnes dělali jinak,“ konstatuje Duchoň. Klášter se pak postupně opět dostává do rukou státu a větší fáze úprav přichází od roku 1995, kdy byl areál prohlášen národní kulturní památkou.
Detektivní pátrání po Metternichově dědictví
Jedním z velkých projektů, na němž Národní památkový ústav v klášteře nyní pracuje, je oprava bývalé prelatury. Tu dříve využívali jako své sídlo opati. Když klášter koupil Metternich, předělal částečně prelaturu na zámek a nastěhoval se do něj s rodinou.
S opravou souvisí až detektivní pátrání po mobiliáři u místních rodin. „Z různých soupisů majetku víme, co si Metternichové v Plasích v průběhu doby pořizovali. Po přechodu kláštera na stát se majetek vydražil a mnohé vybavení se bez náhrad vytratilo,“ říká Duchoň s tím, že pro klášter je mimořádně cenné vybavit prohlídkovou trasu autentickým mobiliářem, a tak se snaží dopátrat různými způsoby, jak interiéry vypadaly.
V hledání pomáhají různé speciální prohlídky, výstavy i studenti. Ti zaznamenávají u místních vzpomínky na rod Metternichů. „Snažíme se Metternichovy věci znovu získat do interiérové instalace darem, dlouhodobou zápůjčkou či kopií,“ doplňuje Duchoň.
Na opravu zámku chce klášter čerpat dotace až 120 milionů korun. „Měli bychom opravit větší část budovy a měla by tam vzniknout druhá hlavní prohlídková trasa,“ říká Duchoň. Nová trasa přiblíží druhý evropský fenomén klášterního komplexu, a to život významné evropské šlechtické rodiny Metternichů.
Mechanický hodinový stroj funguje přes třista let
Plaský klášter kromě toho, že stojí na vodě, má ještě jeden unikát. Ve věži barokní sýpky se skrývá mechanický hodinový stroj, který stejně jako kontrola výšky hladiny vody vyžaduje každodenní péči. Čas měří poměrně přesně už 332 let, z toho 38 roků se o něj stará Robert Drozda, který ho chodí denně natahovat.
Stroj je původní provedení kovářsko-hodinářské práce z období vrcholného baroka. Všechno včetně ozubených kol bylo kované ručně. Podle Drozdy stroj přečkal přes tři sta let díky své masivnosti. Nemá žádné závity, je dělaný systémem očko a klínek. Pokud je někde nějaká matička se šroubkem, tak je to z pozdějších oprav. „Hodinářské nářadí je kladivo, jedno větší kladivo a kleště. To by mělo k opravám stačit. Základ je do toho pokud možno moc nešťourat,“ říká sedmdesátiletý Robert Drozda.
Údaj, kdo hodiny vyrobil, se v cisterciáckých kronikách ani účetních knihách nedochoval. Jediné, co se našlo, je jméno Fridrich Friedrich. Podobné jméno se objevuje v Norimberku v souvislosti s jinými hodinovými stroji a ten plaský pravděpodobně pochází z jeho dílny (dříve se říkalo hutě).
- Nejtěžší je první, váží 220 kilogramů.
Druhé 185 kilogramů.
Třetí a čtvrté váží každé přibližně po 215 kilogramech.
Stroj má čtyři závaží, která dohromady váží 620 kilo a neměla by dojít až na podlahu, protože to přináší hned dva problémy. Za prvé se závaží mohou rozvěsit a za druhé se začne lišit čas odbití od skutečného. „Dá to poměrně velkou práci je seřídit,“ vysvětluje Drozda, který každý den ve stejný čas chodí závaží vytahovat. „U každého z nich musím klikou zatočit nejméně stokrát, a když se dostanou k podlaze, tak dvěstěkrát. Což v takovém případě znamená osmsetkrát otočit klikou a vytáhnout 620 kilo.“
Robert Drozda není vyučený hodinář a celý život pracoval u Českých drah na různých pozicích. Nejčastěji řešil vlakové nehody a natahování hodin měl jako zálibu. Dostal se k tomu náhodou na jaře 1980, když hodiny přestaly odbíjet. Tehdy se ptal kastelána Josefa Juhy, proč hodiny nejdou a dozvěděl se, že hodinář Menšík už nedokáže vyjít na věž.
„Bylo před polednem. Ručičky nešly, byly v žalostném stavu,“ vzpomíná Drozda. Závaží visela ve střední poloze, s kastelánem je vytáhli a přesně před dvanáctou hodinou rozkývali kyvadlo a stroj se rozběhl.
„Celé se mi to líbilo. Ptal jsem se kastelána, jak se to natahuje? On mi dal do ruky kliku, já jsem začal točit a ptám se: Můžu si to zkusit ještě do soboty? No a dělám to 38 let.“
