„Kolektivní pandemická paměť“ vyvolává ve společnosti obavy spíše kvůli vzpomínkám na to, co se stalo, než kvůli skutečné situaci. Odborníci na sociologii a psychologii vysvětlují, jak vzniká někdy iracionální strach, a varují před dalším velkým „virem“ – dezinformacemi.
Virus, lockdown, karanténa, nákaza, PCR. To jsou některá ze slov, která se znovu vracejí do zpráv kvůli ohnisku hantaviru na výletní lodi Hondius. Nákaza si dosud vyžádala tři oběti a téměř desítku nakažených. Návrat těchto slov do veřejného prostoru vyvolal alespoň v prvních chvílích nejistoty obavy. Spíše ale kvůli vzpomínce na to, co pandemie koronaviru znamenala pro naše životy, než kvůli skutečnému a oprávněnému ohrožení veřejného zdraví nyní.
To je hlavní závěr odborníků na psychologii a sociologii, kteří vysvětlují, jak společnost ovlivňuje kolektivní pandemická paměť. Pandemie nám ukázala, naučila a donutila nás k novému způsobu života v izolaci a uzavření, k novému způsobu mezilidských vztahů bez kontaktu, polibků, objetí a s rouškami, i k novému způsobu prožívání smrti blízkých, aniž bychom se s nimi mohli rozloučit. Zkrátka změnila způsob, jakým čelíme samotnému životu.
To vše v době mimořádné zranitelnosti vůči globální pandemii, která si podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) zveřejněných tento týden vyžádala více než 22 milionů životů.
WHO v posledních dnech v souvislosti s hantavirem opakovaně zdůrazňuje jasné sdělení: „Nejde o další covid.“ Organizace si uvědomuje, že vzpomínka na pandemii koronaviru je v myslích lidí stále přítomná, nevyhnutelná a vyvolává obavy, které je někdy těžké kontrolovat.
Jak funguje strach tváří v tvář paměti?
„Když prožijeme kolektivní traumatickou zkušenost, jakou byla pandemie spojená s tvrdým lockdownem a izolací, zanechá to emocionální stopu, která ještě po letech ovlivňuje naše vnímání rizika. Je proto naprosto normální, že se v souvislosti s tímto ohniskem objevují strach a nejistota. A to ještě dříve, než známe jeho skutečný rozsah,“ uvedla pro RTVE zdravotní psycholožka Silvia Álavová.
„Strach nám pomáhá přežít a funguje jako mechanismus přežití. Je to přirozená adaptivní reakce člověka, která nám pomáhá předvídat rizika a zvyšovat obezřetnost. Je normální ho cítit, problém ale nastává ve chvíli, kdy s ním neumíme pracovat, kdy se začne šířit na emocionální úrovni a je obtížné rozlišit mezi tím, co má vědecký základ, a tím, co ne,“ dodala.
Psycholožka Cristina Ait-Chaibová, která se specializuje na krizové situace a katastrofy, podotkla, že přestože existují jasné vědecké důkazy odlišující koronavirus od hantaviru, ve chvíli, kdy společnost vnímá potenciální hrozbu pro zdraví a životní pohodu, ať už skutečnou, či nikoli, dochází k takzvanému „únosu amygdaly“. Racionální uvažování pak ustupuje primitivnější části mozku, což může v situacích emočního stresu vést ke ztrátě kontroly.
„Brání to logickému a racionálnímu uvažování o tom, co se děje, a způsobuje, že naše analytičtější a kritičtější stránka nedokáže situaci, které čelíme, správně zpracovat,“ vysvětlila.
Sociolog Jordi Busquet sdělil, že to, co společnost během pandemie před několika lety prožila, byl „skutečný šok“, který znamenal zásadní zlom v našich životech a vytvořil nový pohled na svět ubírající se „ne vždy k lepšímu“.
„Strach je velmi silná emoce. Ale může mít i pozitivní stránku, protože když se bojíte, připravujete se na nejhorší. V dějinách lidské evoluce nám strach pomáhal přežít a překonávat obtížné situace. Musíme si ale dávat pozor, protože strach také paralyzuje, vyvolává úzkost a má velmi silný prvek šíření a nakažlivosti,“ sdělil Busquet s tím, že „společnost, která žije v neustálém strachu, je velmi snadno manipulovatelná, protože strach je velmi iracionální a nelze ho kontrolovat.“
Dosavadní případy hantaviru zůstávají omezené na loď Hondius, společnost ale se znepokojením sledovala první PCR testy lidí s příznaky, kteří nebyli ani mezi blízkými kontakty nakažených. Negativní výsledky přinesly uklidnění.
Oslovení odborníci se shodují, že pandemická zkušenost změnila význam některých věcí a že i zcela neutrální slova, jako například rouška, dnes nesou nový význam a vyvolávají ve společnosti velmi silné vzpomínky.
Nezpracovaný smutek
Ángel Terrón během pandemie přišel o blízkého člena rodiny a založil podpůrnou platformu pro pozůstalé a oběti, která dodnes funguje prostřednictvím aktivní whatsappové skupiny. Jako psycholog využil své znalosti k podpoře lidí, kteří pandemii v jejím nejtěžším období prožívali velmi obtížně. Pro RTVE popsal, jak se právě v prvních chvílích po zveřejnění informací o ohnisku hantaviru a kvůli nejistotě ohledně jeho rozsahu tato skupina znovu aktivovala. Zprávy podle něj jasně ukazují, že vzpomínky i strach ve společnosti přetrvávají a znovu se probouzejí.
V této skupině se více mluvilo o pandemii covidu a o tom, jak zasáhla životy lidí, než o samotné realitě hantaviru.
Psycholog Terrón popsal, že existují případy truchlení, které nemohly být řádně prožity. Tento „nezpracovaný smutek“ dodnes způsobuje výrazné psychické následky lidem, kteří nemohli své blízké pohřbít, ani se s nimi rozloučit.
Vedle těchto individuálních traumat odborníci upozorňují také na to, že společnost jako celek nedokázala dobře zpracovat kolektivní smutek spojený s pandemií takového rozsahu.
Terrón v této souvislosti tvrdí, že „jsme se rychle vrátili k běžnému životu a nepracovali jsme s tím na emocionální úrovni, nezvládli jsme zpracovat dopady, které na nás pandemie měla. Chtěli jsme znovu žít natolik, že jsme chtěli co nejrychleji obrátit list. Převládla potřeba uvolnění a vyšli jsme zpět do ulic, aniž bychom si to vnitřně zpracovali. A teď se při sebemenším náznaku, že by se něco podobného mohlo opakovat, začínáme třást strachy.“
„Úzkost a touha vrátit se k normálnímu životu zabránily tomu, aby společnost prošla řádným procesem kolektivního truchlení,“ souhlasí Ait-Chaibová. Podle ní vedl koronavirus k takovému „vyčerpání a přetížení“, že „přispěl k tomu, že jsme vše, co jsme prožili, nedokázali správně zpracovat“, a téma se téměř stalo „tabu“. „To nyní podporuje šíření tohoto strachu, protože nebyl dobře zpracován,“ dodala psycholožka.
Věk a osobnost ovlivňují, čeho se lidé bojí
Traumata a strach navíc neprožívají všichni stejně. Ovlivňuje je věk, osobnost i zkušenosti, které dotyční během pandemie covidu získali.
Jinak reaguje člověk, který upadá do přehnané ostražitosti a rozhodne se bez skutečného důvodu znovu nosit roušku nebo zrušit cestu, a jinak člověk, který se naopak jakémukoli riziku vyhýbá, zlehčuje ho a odmítá se znovu vracet k tomu, co prožil.
Odborníci vysvětlují, že když určité slovo, například hantavirus, spustí naše obavy, každý je prožívá jinak. Člověk, který během pandemie onemocněl, se znovu bojí nemoci. Dospívající se obává další izolace, protože lockdown tuto generaci zvlášť silně poznamenal. Starší člověk může automaticky myslet na smrt a obyvatel domova pro seniory může znovu prožívat hrůzu, kterou tato zařízení během pandemie zažila. I dnes je tak strach více ovlivněn minulými zkušenostmi než samotnou realitou současnosti.
Busquet sdělil, že pandemie covidu ve společnosti „mimořádným“ způsobem posílila „potřebu vycházet ven, cestovat, zaplňovat stadiony při koncertech a sdílet zážitky, chvíle i místa“. „Zkušenost s lockdownem byla pro dospívající a mladé lidi velmi tvrdá a zanechala na nich stopu,“ je přesvědčený.
Dezinformace a falešné zprávy jako další silný „virus“
Sociolog dále uvedl, že „společnost velmi špatně snáší situace změny a nejistoty“ a že neznalost rozsahu toho, co se děje, i důsledků „v nás vyvolává nervozitu. Od vědy pak požadujeme rychlé, definitivní a okamžité odpovědi, jenže věda někdy potřebuje čas.“ „Právě v tomto období a uprostřed nejistoty či chaosu velmi rychle funguje průmysl fake news,“ dodává s politováním.
Experti se v tomto názoru shodují a upozorňují na další velký „virus“ dnešní doby, dezinformace a hoaxy.
RTVE prostřednictvím projektu VerificaRTVE od začátku krize kolem hantaviru zaznamenala řadu hoaxů – od falešných informací o omezeních a neexistujícím uzavření škol ve Francii až po dezinformace o očkování či podvržené fotografie, které jen zvyšují obavy ve společnosti.
„Informace jsou velmi polarizované a často vznikají prostřednictvím hoaxů na sociálních sítích, virálních videí a alarmistických titulků. Právě tehdy dochází k potvrzovacímu zkreslení, kdy si náš mozek vybírá pouze informace podporující hypotézu, kterou si už předem vytváříme. Dezinformací z jedné či druhé strany je tolik, že slyšíme a vidíme jen to, co sami chceme,“ vysvětlila Álavová.
„Způsob, jakým budou s informacemi nakládat politici a veřejné autority, výrazně ovlivní to, jak tuto krizi společnost zpracuje a jak se jí přizpůsobí. Právě v tomto ohledu je potřeba apelovat na odpovědnost nás všech,“ dodala Ait-Chaibová.
Článek napsala María Menéndezová (RTVE), poprvé byl publikovaný 15. května 2026 v 07:05 (SELČ).
Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.
