Významná psycholožka a psychoterapeutka Lydia Tischlerová prožila dětství poznamenané holocaustem, deportacemi i pobytem v Osvětimi. Hrůzy války podle ní formovaly její celoživotní směřování k psychoterapii. Po válce našla nový domov v Anglii, později pomáhala rozvíjet psychoterapeutické vzdělávání i v tuzemsku.
Lydia Tischlerová, rozená jako Folkartová, se narodila 1. ledna 1929 v Moravské Ostravě. Po nacistické okupaci Československa utekl její otec Sigmund přes Polsko do Anglie. Rodina ho měla následovat. Lydii, její sestře Ruth a matce Alžbětě se ale podařilo překročit hranici pouze do sousedního Polska. Právě totiž vypukla druhá světová válka. V dubnu 1940 se tak opět ilegálně vrátily zpět do Ostravy.
„A jelikož nás neměla maminka čím uživit, tak já jsem jela do Prahy, byla jsem asi jeden a půl roku v židovském sirotčinci. Tam jsem tak nějak začala být psycholožkou. To byla ještě dlouhá cesta, ale to semínko tam bylo zasazené,“ říká. Starší Ruth našla útočiště v pražském domově pro židovskou mládež.
V prosinci 1941 se sestry opět vrátily do Ostravy a v září 1942 dostaly spolu s matkou předvolání do transportu do Terezína. „Tam jsme byly od září 1942 až do října 1944. Pracovala jsem v zemědělství, pěstovali jsme tam okurky. Když jsem byla dost ohnutá, tak jsem si ji mohla strčit do podprsenky a odnést. Nebyla to vydatná strava, ale bylo to něco lepšího než krupicová polévka, kterou jsme dostávali dvakrát denně, a kousek chleba,“ popisuje.
Transport do Osvětimi
V říjnu 1944 byla Ruth zařazena do transportu do Osvětimi. Lydia myslela, že matka také, ale ta se tam přihlásila dobrovolně, aby dcera nejela sama. „Já jsem chtěla jet s nimi, tak jsem se také přihlásila. Když jsme přijely do Osvětimi, tak Ruth s maminkou už byly vyložené a bohužel maminka šla vpravo a Ruth šla vlevo. Já jsem pak šla také vlevo. A když mě viděl Mengele, tak řekl: Ta je silná jako kůň,“ vypráví. Svou matku už Lydia nikdy neviděla. Se sestrou se záhy setkala. „Tak nás, jak už to asi znáte, oholili úplně všude, poslali nás do sprchy, dali nám nějaké hadry na sebe,“ popisuje.
V Osvětimi byly jen tři dny, pak je poslali na práci do lágru Oederan poblíž Saské Kamenice (Chemnitz). „Pro mě to byly tři nejhorší dny v životě. To se nedá, to si neumíte představit,“ říká. „Když o tom píšu, tak říkám, že mi oholili veškeré vlasy, ale nemohli mi oholit moji integritu, takže se vlastně nedostali do mojí osoby. A myslím, že to bylo to, co mě nějak drželo. Jakmile by se totiž člověk ztotožnil s jejich pohledem, že je to nebohý člověk, který nemá právo existovat, tak je ztracený,“ vysvětluje významná psychoterapeutka.
„Ze mě to udělalo mnohem víc přesvědčenou Židovku. A to moje židovství je vlastně moje hlavní identita. Já jsem člověk, pak jsem Židovka, pak psychoterapeutka a pak všechno ostatní. To židovství není náboženství, ale kulturní židovství. To, co se děje v Izraeli – já se za to stydím, co dělá (premiér Benjamin) Netanjahu,“ říká.
Neuměli si utrpení v koncentračních táborech představit
Na úplném konci války se sestry vrátily zpět do Terezína, po osvobození se dostaly do Prahy. V srpnu 1945 odletěla se svým otcem do Anglie, Ruth zůstala v Československu. „Po válce, když se dozvěděl, že kromě mé sestry a mě celá jeho rodina zahynula, byl zhroucený. Já už nevím, jak jsme se uživili, neměl peníze. Nakonec jsme se přestěhovali do oblasti Kilburn, tam byla škola, šla jsem se tam přihlásit. Pět let jsem nechodila do školy. A co bylo zajímavé: když se ta děvčata dozvěděla, kde jsem strávila válku – a tehdy už bylo dost informací i filmů –, tak tomu nechtěla věřit. To je takový syndrom, že nevěříte vlastním očím, protože si to neumíte ani představit,“ říká pamětnice.
Lydia si v Anglii dodělala maturitu a pracovala nejdříve jako nekvalifikovaná učitelka na základní škole. Při práci vystudovala večerní univerzitu a vstoupila do psychoanalytického výcviku u Anny Freudové. Později se vdala za psychiatra a psychoanalytika Salo Tischlera.
Uznávaná psycholožka pomáhala v devadesátých letech vybudovat výcvik psychoterapeutů pro děti a dospělé v České republice. „Já mám cit pro to utrpení, protože jsem tím sama prošla. Ale ne proto, že jsem byla v koncentráku. Trauma je trauma – jestli je to koncentrák, nebo jestli jste byl zneužitý. Ten původ není tak důležitý jako to, jaký vliv to má na tu osobu,“ uzavírá.
