Lebka svaté Zdislavy byla v bazilice sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí uložena téměř sto dvacet let, než ji neznámý pachatel v úterý ukradl. Církevním představitelům a znalcům sakrálního umění není příliš jasné, co mohlo někoho k takovému činu vést. Mluví každopádně o ztrátě relikvie s velkou duchovní a historickou hodnotou.
Základní otázkou se jeví, zda se ostatky svatých vůbec dají zpeněžit. Lebka svaté Zdislavy má především duchovní a historickou hodnotu. Představu o konkrétnější ceně dá znalecký posudek, který o výši škody vyhotoví soudní znalec sakrálního umění Jiří Hladík, emeritní probošt litoměřické kapituly sv. Štěpána.
„Bude to velice obtížné,“ přiznává, „protože soudní znalec má posuzovat tu věc jako tržní hodnotu, ale jak posoudit hodnotu historickou? Musím se podívat do různých aukčních katalogů, protože ostatky svatých se bohužel prodávají, i když papež František to zakázal. Ovšem na lidi, kteří nejsou katolíci, se to nevztahuje.“
Nicméně říká, že prodej Zdislaviny lebky by těžko unikl pozornosti, pokud nešlo o krádež na zakázku. „Musel by uvést, co je to za předmět. A když ji ukradl bez relikviáře, jak dokáže, že je to lebka svaté Zdislavy?“ zmiňuje Hladík jedno z největších úskalí pro potenciálního prodejce. „Většinou jsou ostatky pečetěné,“ doplnil s tím, že pečeť ale byla umístěna podle všeho na relikviáři.
Ani historik Jiří Dynda z Akademie věd si neumí představit, jak by bylo možné ukradenou relikvii, prostou jakéhokoliv relikviáře či schránky z hodnotných materiálů, ekonomicky vytěžit. „Ale dnes jde prodat asi všechno, záleží na významu, který v tom spatřuje kupující – a lidé jsou různě divní,“ připouští.
Pro potřeby sekty?
Podle mluvčí České biskupské konference (ČBK) Moniky Klimentové mohlo jít v Jablonném i o vandalismus. Žádnou z možností od úmyslu zpeněžit relikvii až po záměrné výtržnictví „na truc katolické církvi“ nezavrhuje ani církevní historik Tomáš Parma.
„Naskýtá se i možnost, že to mohla být objednávka ctitelů nějaké magické, ezoterické sekty,“ spekuluje rovněž. „Může jít o osobní důvody toho dotyčného nebo jsou různé sekty, třeba satanistů, kteří by relikvii mohli zneužít,“ soudí taktéž historik umění Jan Royt.
Religionista Martin Pehal se pozastavuje nad tím, že pachatel ukradl kost, na místě ale nechal zlatou schránu a korunku, byť ta případně mohla při činu spadnout. V širším kontextu to podle Pehala odhaluje, co je v Jablonném vlastně předmětem úcty. „Středověký kult světic byl pozoruhodně smyslový. Nešlo o abstraktní úctu k duši, která se jaksi mimochodem dotýká ostatků. Šlo o přímý, často až erotický vztah k tělu – k jeho povrchu, jeho výměškům, jeho vůním, jeho ranám. Poutníci pili vodu, ve které se umývaly svaté ženy,“ vykládá.
Dodává, že lebka svatořečené šlechtičny do této tradice patří. „Pokud nás na tomto činu něco rozrušuje, není to primárně pachatel samotný a jeho jistě odsouzeníhodný čin. Je to skutečnost, že krádež ukázala pro někoho jistě nepříjemnou blízkost mezi smyslovým a svatým – tedy mezi koncepty, které jsou často v západním křesťanském světě paradoxně vnímány jako zásadně protikladné,“ dodává.
Kulturní paměť regionu
Podle Michaely Falátkové, která vede katedru církevních dějin na Univerzitě Karlově, představuje lebka světice hmotné svědectví místního kultu, který se v Jablonném v Podještědí rozvíjí od vrcholného středověku až do současnosti. „V určitém smyslu jde tedy také o krádež kulturní paměti regionu,“ uvedla.
„Pokud by se ukázalo, že pachatel jednal cíleně, nelze vyloučit ani krádež na zakázku. Podobně staré a významné relikvie jsou totiž mimořádně vzácné a na nelegálním trhu mohou mít vysokou hodnotu — nikoli však jen materiální, ale především symbolickou a historickou,“ upozorňuje historička.
Historik Petr Hlaváček z plzeňské Západočeské univerzity nevyloučil „krádež na objednávku pro sběratele, případně poněkud šíleného ctitele-katolíka“.
Obchodování s předměty, jako je lebka svaté Zdislavy z Lemberka, není v jednadvacátém století nijak běžnou záležitostí, připojil svůj pohled zaměřující se na kultury svatých Petr Kubín. „Ve středověku to (ovšem) bylo běžné, považovaly se za prostředek k uzdravení. Ale ani dnešní teologie to už tak nebere,“ podotkl Kubín.
Historik Jaroslav Šebek si nicméně umí představit, že by ukradená lebka skončila na černém trhu. „Protože v Itálii i v jednadvacátém století se poměrně čile obchoduje s ostatky svatých. Tam mají daleko větší význam pro věřící než ve středoevropském prostoru,“ upřesnil.
Pražský arcibiskup varuje před kletbou
Připomíná zároveň, že středověké vnímání přisuzovalo relikviím nejen moc přinést člověku zdraví, štěstí či peníze, ale současně ho i stihnout kletbou. Pražský arcibiskup Stanislav Přibyl tento aspekt vztáhl i na současného zloděje.
„Je to zásah do toho posvátného a my věříme, že ti lidé, jejichž ostatky to jsou, tak že prostě žijí a působí. Modlíme se k nim. Tak by se také mohlo stát, že toho zloděje stihne nějaká kletba, neštěstí. A to není výhrůžka, to je realita. Stává se to. Takže vyzývám toho, kdo tady vzal tu lebku, aby ji vrátil,“ prohlásil.
Na úctě ke svaté Zdislavě absence relikvie podle něj nic nemění, protože nejde o „žádný fetiš, nic kouzelného“. „Ale říkám si, jako kam to spějeme, když nám už není nic svaté?“ dodal.
Vrácení za výkupné
Předseda ČBK a olomoucký arcibiskup Josef Nuzík připouští, že pachatel si možná ani neuvědomil, co činí. „Máte šanci napravit svůj čin, vrátit ji zpět a ukázat, že v sobě chováte úctu k zemřelým i k našim společným hodnotám,“ apeluje i on na pachatelovo svědomí.
Nad motivací pachatele lze i podle pražského arcibiskupa jen spekulovat. „Buď to může být někdo, kdo není úplně v pořádku psychicky, nebo někdo, kdo to chce používat k nějakým třeba okultním praktikám. Pak se ptám, proč zrovna tuhle lebku? Nebo to může být někdo, kdo třeba na objednávku pro někoho zkrátka tu lebku ukradl. Nic jiného mě nenapadá. Ještě teoreticky, a to opravdu fabuluji, třeba se někdo ozve a řekne, že chce milion a lebku vrátí,“ uvažuje.
„Stává se u slavných osobností, že ostatky jsou ‚uneseny‘, aby se za ně mohlo získat výkupné,“ nepovažuje historik Šebek takovou myšlenku za nereálnou. S tímto záměrem byla vykopána kdysi třeba rakev Charlieho Chaplina.
Relikvie se příliš nekradou
Mluvčí ČBK Monika Klimentová si podobnou krádež relikvie nevybavuje. Také podle pražského arcibiskupa takových případů krádeží ostatků svatých moc nebývá. Přibyl, který byl litoměřickým biskupem a až do jmenování nového biskupa tuto diecézi stále spravuje, už v úterý označil informaci o krádeži za zdrcující. „V době nedávno minulé se něco takového stalo v Kapucínské hrobce v Brně,“ zmínil.
Tam odborníci před pár lety po více než století zkompletovali tělo mumie barona Trencka, významného vojevůdce z dob Marie Terezie. Vrácen byl k mumii palec ruky, který byl uložen ve sbírkách jiného muzea a s Trenckovou mrtvolu byl ztotožněn až koncem milénia. Důvody, proč prst z hrobky zmizel, byly předmětem dohadů. Mohlo jít o „klukovinu“, snahu získat magický relikt z těla udatného vojáka a hrdiny, nebo mohl zloděje lákat prsten, i když není příliš pravděpodobné, že by Trenck – pohřebený na svoji žádost jako chudý kapucín – takový šperk v hrobu měl.
Lebku svaté Zdislavy ukradl neznámý pachatel z baziliky v úterý vpodvečer, z pseudobarokní zasklené skříně, která relikvii umístěnou v jednom z bočních oltářů chránila. Podle popisu svědků se dotyčný dostal jen k části Zdislaviných ostatků, protože její hrob se nachází v kryptě u bočního oltáře.
Lebka posloužila v minulosti k digitální rekonstrukci pravděpodobné Zdislaviny tváře. Sestavili ji čeští odborníci ve spolupráci s brazilskými kolegy více než sedm století po smrti světice. Spodní část lebky se nedochovala, při rekonstrukci této části obličeje si experti museli vystačit jen s nalezenými úlomky.
Příklad křesťanské matky, která zvládá i charitu
Do Jablonného v Podještědí Zdislavu zavedl sňatek s Havlem Markvarticem. Za významným českým velmožem se na hrad Lemberk přestěhovala coby zhruba patnáctiletá z Křižanova na Žďársku, kde se kolem roku 1220 narodila.
Podle Dalimilovy kroniky Zdislava proslula svým milosrdenstvím, dobročinností, křesťanskými skutky lásky k bližnímu a léčitelským umem. Bývá zobrazována jako rozdavatelka almužen chudým či ošetřovatelka nemocných a k jejím dalším atributům patří děti, manžel, kostel, vinná réva, břečťan a erb se lvicí.
Dožila se něco málo přes třicet let, zemřela v roce 1252, vyčerpána mnohými starostmi a mateřskou péčí nejen o vlastní rodinu, ale i o velkou rodinu všech pocestných, chudých a nemocných. „Byla to dobrá duše kraje. Je to světice laická, jako svatá Ludmila nebo svatá Anežka. V tomto případě se nejedná o mučednici, ale proslavila se svou láskou k lidem a snahou jim pomoci a budováním církevně charitativních organizací. Její kult se výrazněji projevil v devatenáctém, a hlavně ve dvacátém století, ale o to silněji je uctívána v dnešní katolické církvi,“ doplnil církevní historik Parma.
V roce 1907 byla Zdislava blahořečena a v polovině devadesátých let svatořečena. „Žena, která má rodinu a která se věnuje charitativní činnosti, je krásným příkladem poslání, že člověk i když má rodinu, může konat i další skutky ve prospěch bližních. Tam je hlavní důvod, že je takovým příkladem křesťanské matky,“ vysvětlil Royt. Tehdejší papež Jan Pavel II. navštívil u příležitosti kanonizace Olomouc.
Cíl poutě
Poslední spočinutí našla Zdislava v gotickém kostele sv. Vavřince v Jablonném. „Souvisí to se založením dominikánského kláštera v Jablonném, Zdislava měla k dominikánům a dominikánkám velice blízko,“ připomíná Royt. Na místě kostela byla začátkem osmnáctého století vybudována bazilika. Architekt Jan Lukáš Hildebrandt tehdy dostal podmínku, že Zdislavinými hrobem nesmí pohnout, takže pozdně barokní svatostánek vystavěl nad ním. Bazilika je národní kulturní památkou a v uplynulých letech prošla obnovou.
Památku svaté Zdislavy slaví římskokatolická církev 30. května, tedy k odcizení lebky došlo nedlouho před tímto svátkem, který k relikvii do Jablonného přivádí poutníky.
Jako by ukradli lebku příbuzného
K nejdůležitějším ostatkům českých svatých patří lebka patrona českého národa, svatého Václava, kterou církev využívá při výjimečných příležitostech. Podobně jako lebku svatého Vojtěcha, která byla vystavena v katedrále sv. Víta při uvedení Stanislava Přibyla na pražský arcibiskupský stolec. Obě kosterní části patří do střeženého svatovítského pokladu, stejně jako lebka svaté Ludmily.
„Souvisí nejen s duchovní hodnotou, ale i historickou, protože se týkají osobností, které utvářely podobu naší minulosti,“ podotýká Šebek k významu relikvií.
Ne vždy je historie schraňovaných lebek tak jednoznačná jako v případě ostatků svaté Zdislavy, které jsou i podle Kubína integrální součástí českých dějin. „Těžko můžete nahradit lebku jednoho z českých světců, kterých tolik nemáme. Je to jako by z hrobu někdo ukradl lebku vašeho příbuzného,“ přibližuje dosah činu. Rovněž arcibiskup Přibyl pro pochopení, co relikvie znamená pro církev a věřící, uvedl: „Je to tak, jako když máte po někom fotografii nebo nějaký předmět, který vám ho připomíná.“
