Obrazem: Fotograf Sudek vyrážel za svými třemi přáteli na sever

Výstava Josef Sudek a přátelé, jež byla otevřena v litoměřické Severočeské galerii výtvarného umění, se zaměřuje na jednu z mnoha částí Sudkovy bohaté tvorby. Podtitul Putování na sever naznačuje, kam se ubíralo kurátorské uvažování.

Jedná se o fotografie nějak svázané s krajinou severních Čech a Českého středohoří, proto ony „cesty na sever“. A co ti přátelé? Kurátor Jan Mlčoch specializující se v Uměleckoprůmyslovém museu na oblast fotografie, a mimo jiné i na Sudka, chtěl ukázat, jak se Sudek (1896–1976) a jeho přátelé, nějak spojení se severními Čechami, v tvorbě vzájemně ovlivňovali, prolínali a potkávali. Zajímavé přitom je, že ze třech vybraných umělců ani jeden nebyl fotografem, expozice tím získává širší záběr a vynořují se další kontexty.

Jak píše Mlčoch v katalogu k výstavě, „vedle mnohokrát zmiňovaných vazeb Sudkovy práce na fotografickou tvorbu jeho generačních druhů nemůžeme pominout umělcovy kontakty s výtvarníky a hudebníky, kteří jeho dílo výrazně ovlivnili. V tom byl Sudek jedinečný: podněty čerpal ze všech směrů.“

Měl mezi umělci mnoho přátel, ostatně již v meziválečném období reprodukoval jejich díla, stýkal se s nimi. A také, jak potvrzuje název výstavy, vyrážel s nimi na výlety. Již od počátku padesátých let jezdíval Sudek každoročně, vždy na velikonoční Bílou sobotu, s přáteli, především architekty, ale i teoretiky do Mělníka a na soutok Labe s Vltavou.

S Fillou na Peruci

Mlčoch na litoměřickou výstavu vybral tři umělce s vazbami na severní Čechy, a samozřejmě i na Sudka – nejstaršího z nich, Emila Fillu (1882–1953), znal Sudek již před válkou, působili spolu v časopise Volné směry a významný kubistický malíř Filla dělal Sudkovi jakéhosi učitele či zasvěcovatele do moderního umění. Seznamoval jej ale i se starým uměním, především s nizozemskou malbou sedmnáctého století.

Hned po vypuknutí druhé světové války byl Filla nacisty zatčen a celou ji strávil jako rukojmí v koncentračním táboře Buchenwald, společně třeba s Josefem Čapkem či Ferdinandem Peroutkou. Poté, co se s podlomeným zdravím vrátil do Prahy, začal učit na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP), zároveň se mu v roce 1947 podařilo získat část opuštěného zámku na Peruci nedaleko Loun. Tedy v krajině typické geomorfologickými pozůstatky třetihorní sopečné činnosti.

Emil Filla, Zátiší s rybou, lahví a hrozny, 1948
Zdroj: SGVU v Litoměřicích/GMU v Roudnici nad Labem

Vlastně to bylo velké štěstí, po únoru 1948 totiž byla jeho tvorba i pedagogické působení trnem v oku bolševickým ideologům a v roce 1952, ze zdravotních důvodů, VŠUP opustil – spíše byl ale vyštván, a to i svými komunistickými studenty. Haněny byly i jeho velkoformátové variace na slovenské lidové písně.

Filla se tedy uchýlil na Peruc a vyrážel do okolí a zachycoval svéráznou krajinu. Převážně šlo o kresby, tušomalby či kombinované techniky. V Litoměřicích vidíme názorně, že v podstatě ve stejnou dobu tvořil jak realistické krajiny, tak kubistická zátiší, nebyl tedy nijak vázán na jednu metodu a volně mezi nimi přecházel.

Emil Filla, Zátiší, 1951, akvarel, papír. S přáním Josefu Sudkovi z roku 1952
Zdroj: SGVU v Litoměřicích/GMU v Roudnici nad Labem

Další zajímavostí je formát krajin – jednalo se o panoramata. I Sudkovy krajiny se této formy často držely, v té době začal používat nejen velkoformátové kamery, ale i starý panoramatický Kodak formátu zhruba 10 na 30 centimetrů z konce devatenáctého století. Pozitivy pak docela pracně kopíroval z negativů v poměru jedna ku jedné, zkrátka v zájmu dokonalosti si dával na celém procesu hodně záležet.

Filla své působivé krajiny hodlal vystavit, ovšem v roce 1951 mu bylo sděleno, že nesplňují kritéria socialistického realismu. Těmto obrazům říkal „portréty krajiny“, a skutečně tak působily, šly hlouběji pod povrch. Inspirací byly Fillovi čínské krajiny.

„Překrásné záběry“

Není divu, že se Sudkovi na Peruci líbilo, jak vzpomínal Filla: „Když Sudek přijel ponejprv do tohoto kraje, říkal dlouho, že se musí nejdřív porozhlídnout a pochopit celý kraj, než začne ‚práskat‘, jak se vyjadřoval vždycky. Trvalo mu delší dobu, než přišel na chuť, a teď už jen běhá po kopcích jako čamrda a dělá překrásné záběry. V jeho krajinách se dá chodit.“

Za zmínku stojí dvě věci – zaprvé postřeh, že Sudkovy snímky krajiny jsou tak věrné, tak ji odrážejí, až vzniká pocit, že „jsme v nich“, můžeme se v nich „pohybovat“. A také hodnocení o „překrásných záběrech“ – černobílé pohledy do zmučené, přesto však krásné krajiny, nelze snad popsat jinak. Chemičky, doly, bezohledné plundrování – a přesto jsou Sudkovy severočeské fotografie „překrásné“. Je to jasný důkaz mistrovství i zabydlení se v krajině, souznění s ní.

Emil Filla, Říp od Vražkova, 1952
Zdroj: SGVU v Litoměřicích

Mlčoch v katalogu cituje historika a teoretika Jaroslava Anděla, mimochodem autora knižního rozhovoru se Sudkem (Josef Sudek v rozhovorech a vzpomínkách), který v této knize výstižně charakterizuje oba umělce.

„Fillovo dílo,“ píše Anděl, „se pohybuje po cestě, kterou tvořily dobové umělecké směry a tendence. Sudkovo dílo naproti tomu šlo individuální cestou, která jako by kroužila kolem jediného centra. Vývoj a proměny Sudkova díla mají podobu soustředného spíše než lineárního pohybu, nesměřují od jednoho uměleckého směru k druhému, ale vedou k prohloubení jednoho a téhož uměleckého názoru. O Fillově díle říkáme, že se vyvíjelo, o díle Sudkově bychom raději řekli, že rostlo či zrálo.“

Zátiší s autem a neckami

Druhým kurátorem vybraným uměleckým přítelem byl kreslíř a grafik Václav Sivko (1923–1974). S výrazně mladším Sivkem se Sudek seznámil za války, kdy jej, ještě s Vladimírem Fukou a Jaroslavem Kyselou, přijal jako učně do svého ateliéru, aby se tak vyhnuli totálnímu nasazení v Německu. Vše dobře dopadlo a po válce jezdíval Sudek k Sivkovi do domu v Provodíně nedaleko České Lípy, který kreslířova rodina v létě obývala.

Fotografie, které zde vznikly, opět prozrazují Sudkovo vidění: někdy fotil za mlhy, torza stromů se ztrácejí, stejně jako siluety domů, jindy za soumraku, fotografoval i v okolí nedalekého Jestřebí, nerozlišoval přitom, co si zaslouží být na snímku. Vidíme tak třeba zákoutí u provodínského domu se starým automobilem či starými neckami, konví na mléko a hadicí.

Václav Sivko, Karel Hynek Mácha: Máj, 1960, S litografickými ilustracemi Václava Sivka a obálkou s rytinou Josefa Herčíka vydala v Praze Mladá fronta
Zdroj: SGVU v Litoměřicích

Krajiny kreslil i Sivko, leckdy v romantizujícím pojetí, jako je tomu například u litografických ilustrací k Máchově Máji, v panoramatických krajinách, ale zachytil také například Sudka v ateliéru, v cylindru a se sklenicí před sebou. Stejně jako Sudek fotografoval jeho, jako třeba na fotografii Portrét malíře Václava Sivka (1955), na níž vidíme obličej zrcadlící se v grafické plotně – odrazem změkčený, a v pozadí nechybí ani sklenice, častý to objekt Sudkových zátiší.

Mostecko nebylo za trest

Třetím vystaveným Sudkovým přítelem je malíř, grafik a ilustrátor Bohdan Kopecký (1928–2010). Ten byl z Akademie výtvarných umění, kde patřil k nejlepším studentům, v roce 1950 coby politicky nespolehlivý („absolutní odpůrce socialistického zřízení lidově demokratické republiky“) povolán k Pomocným technickým praporům, nechvalně známým PTP, a v Záluží u Mostu pak šest let fáral.

Ale, jak řekl na vernisáži Mlčoch, „co se mělo stát trestem, se ukázalo být požehnáním, protože v té rozbombardované, rozvrtané krajině Mostecka nalezl Kopecký své téma“. A byl to on, kdo na Mostecko přivedl i Sudka, kterého náhodně potkal někdy v roce 1957 v Ústí nad Labem a „upozornil ho na krajinu Mostecka, neboť předpokládal, že by fotografa mohla zajímat“. Sudek zájem projevil, a tak ho Kopecký na místě naložil do auta a odvezl na obhlídku.

Bohdan Kopecký, Květy v haldách, 1958
Zdroj: SGVU v Litoměřicích

Sudkovi se tato drsná, „znásilněná“ krajina zalíbila a nafotil stovky panoramatických záběrů povrchových dolů, výsypek, dálkových potrubí a tehdy ještě stojícího starého Mostu, z nichž chtěl sestavit knihu Smutná krajina. K publikaci však tehdy nedošlo a soubor tak vyšel až v roce 1999. Opět to jsou snímky neveselé, nesené však zvláštní krásou.

A platí to i pro Kopeckého oleje, tušové kresby či kombinované techniky – například na olejích, jakkoli zachycují krajinu zplundrovanou těžbou, stále zůstává přítomna příroda, a to docela silně. Ostatně, zeleně jsou na těchto obrazech silně pastózní a dominantní – což neplatí pro tuše, jež jsou naopak hodně temné.

Jan Mlčoch připomněl, že Sudek měl samozřejmě přátel daleko více a své vlastní měli i tři umělci vybraní na aktuální výstavu. Ta ovšem jakožto přiblížení vzájemného uměleckého ovlivňování, ale také oné tragické doby padesátých let, poslouží. A to až do 28. června. 

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Zlatou palmu v Cannes získalo drama Fjord, Velkou cenu poroty má Minotaur

Zlatou palmu, hlavní cenu 79. ročníku filmového festivalu v Cannes, získalo drama rumunského režiséra Cristiana Mungia Fjord, informují agentury AFP a DPA. Velkou cenu poroty si odnesl Minotaur Andreje Zvjaginceva, ruského tvůrce žijícího v exilu.
včeraAktualizovánopřed 16 hhodinami

VideoNedostatek herců z řad menšin v Česku trápí filmaře. Lákají je proto příplatky

V Česku vzniká stále více seriálů pro globální publikum, které točí streamovací platformy jako Netflix nebo Amazon. Ty vyžadují diverzitu v obsazení, jenže sehnat různá etnika třeba do komparzu bývá v Česku problém. Agentury tak motivují možné kandidáty takzvaným etnickým příplatkem. „Myslím, že není úplně dobré tomu říkat etnický příplatek, to je nešťastné. Zavdává to podnět k diskuzím, zda se nejedná o diskriminační jednání, ale obecně vzato si myslím, že ne,“ komentuje to právník Petr Ostrouchov. Agentura Casting – Barrandov poznamenala, že nejde o český vynález, ale o globální průmyslový standard, který reaguje na místní demografii.
22. 5. 2026

Kdože? Do názvů kapel se dostala dědova známá, tělocvikář i pes

Zpráva o tom, že ve věku devadesáti pěti let zemřela Gretna Van Fleetová, by si místo v agentuře AP nejspíš nevysloužila, kdyby se podobně jako nebohá dáma nejmenovala i americká kapela. Rockeři z Greta Van Fleet (oproti nebožce bez „n“) jméno ničím slavné seniorky prostě jen zaslechli a přišlo jim jako dobrý nápad pro název. Obdobným způsobem se jména skutečných osob ocitla na plakátech i dalších hudebních skupin.
22. 5. 2026

Video„Lidé se nemění,“ říká Radůza k singlu o současné době

Ikonické postavy popkultury i nadčasové hodnoty víry, naděje a lásky mohou posluchači najít v novém singlu písničkářky Radůzy Jako bych žil v traileru. Má být osobní výpovědí o době, v níž žijeme. „Zaměřuju se na to, co mi připadá – mírně řečeno – zvláštní. Povrchnost, to, že zlo má krátkodobě mnohem větší efektivitu než dobro, které dlouho na něčem pracuje. Že se lidé stále honí za pozlátkem. Ale to tak bylo vždycky, lidé se nemění,“ uvedla Radůza ve Studiu 6 k nové písni. Kromě silného textu zaujme i videoklipem vytvořeným pomocí umělé inteligence.
22. 5. 2026

„Zlato, jak to rozvinout?“ Polská nobelistka překvapila přiznáním, že se radí s AI

Do debat o využívání umělé inteligence (AI) v psané tvorbě nečekaně přispěla nositelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková. Polská spisovatelka totiž prozradila, že se při psaní radí s generativním modelem umělé inteligence.
21. 5. 2026

Mandalorian a Grogu vrací po letech do kin Hvězdné války

Filmová sága Hvězdné války se po sedmi letech vrací na plátna kin. Tentokrát v podobě dobrodružství maskovaného lovce odměn Mandaloriana a jeho zeleného společníka Grogua, tedy bez rytířů Jedi a světelných mečů. Nový snímek oddělený od hlavní dějové linie série cílí především na mladší diváky.
21. 5. 2026

VideoFilmové premiéry: Návrat Shreka a Hvězdných válek i hororový Pasažér

Po pětadvaceti letech se do kin vrací Shrek. Animovaný pohádkový příběh o zeleném zlobrovi získal Oscara a odstartoval úspěšnou filmovou sérii. Přichází také další dobrodružství ze světa Hvězdných válek. Na seriál o vesmírném lovci odměn navazuje celovečerní snímek Mandalorian a Grogu. Příznivci napětí mohou do kina vyrazit na snímek Pasažér. V něm se bezstarostná jízda po americkém venkově pro mladý pár změní v horor poté, co uprostřed noci zastaví u autonehody. Od tohoto týdne je také volně ke zhlédnutí na internetu dokument o vzniku české videohry Phonopolis, kterou studio Amanita Design vytvořilo z papíru.
21. 5. 2026

V Knihovně Václava Havla gradují spory s vedením

Knihovna Václava Havla je v ohrožení – odcházejí klíčoví lidé i sponzoři. Důvodem jsou spory s vedením instituce, včetně ředitele Tomáše Sedláčka. Knihovna funguje 22 let, spravuje odkaz a dílo Václava Havla, publikuje a pořádá i akce pro veřejnost. Pro veřejnost je tu zatím stále otevřeno. V Knihovně totiž chtějí skončit všichni její pracovníci – sedmnáct lidí ze sedmnácti, včetně dramaturga Jáchyma Topola.
20. 5. 2026
Načítání...