Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín a Jan Mihaliček fotografovali na přelomu milénia Národní Karabach. V konflikty poznamenané enklávě v jihozápadním Ázerbájdžánu zachytili hrůzy války, uprchlíky, ale také obnovu ve vzácných chvílích klidu. Jejich snímky jsou do poloviny června k vidění na výstavě Když se Bůh nedíval v pražské Leica Gallery. Mihaliček o Náhorním Karabachu mluvil s moderátorkou Terezou Řezníčkovou v Událostech, komentářích.
Každý z trojice fotografů přijel do Národního Karabachu v jinou dobu, na odlišné místo a za rozdílné situace. Jako první se tam zkraje devadesátých let, tedy krátce po rozpadu Sovětského svazu, vydal právě Mihaliček. „Dostal jsem se tam s úplně první humanitární akcí dnešního Člověka v tísni, tehdejší Nadace Lidových novin. Přivezli jsme tam léky, jídlo, polní nemocnici a můj hlavní úkol byl dokumentovat tu akci. Ale samozřejmě jsem neodolal a fotografoval jsem i spoustu dalších věcí kolem sebe,“ upřesnil Mihaliček.
V té době už měl za sebou focení v bývalém Sovětském svazu i Afghánistánu, přesto na všechno připraven nebyl. „Nejhorší pro mě bylo setkání s tou brutální válkou, když jsme se dostali na frontu. Kdy tam pár vojáků bránilo poměrně dlouhý úsek několika kilometrů v krásném idylickém údolí. Akorát v tom idylickém údolí ležely mrtvoly,“ popisuje.
Smrt k válce patří
Záběry na mrtvá těla se rozhodl v Leica Gallery nevystavit, zařadí je ale do plánované knihy. „Bez toho by nebyla úplná. Mrtvoly prostě k válce patří a lidi by to měli vidět,“ podotýká s vědomím, že takové snímky jsou opakovaným předmětem debaty.
Náhorní Karabach je mezinárodně uznanou součástí Ázerbájdžánu, v níž ale historicky žilo většinově arménské obyvatelstvo. Místní arménští separatisté region za podpory Jerevanu ovládli ve válce, která skončila v roce 1994. V září 2023 Ázerbájdžán dobyl Karabach při bleskové vojenské operaci a z enklávy uprchlo do Arménie zhruba sto tisíc Arménů ve strachu z pronásledování. Ázerbájdžánci zároveň zatkli separatistické vůdce.
S uprchlíky se potkával i Mihaliček. Lidi žijící na Kavkazu vnímá z pohledu fotografa jako „vizuálně zajímavé“. „Jsou ostře řezaní, tmaví, takové biblické typy, byl do nich hrozně propsaný život a stav války a uprchlíkům byl vidět v očích. Oči pro mě byly při fotografování hodně důležité,“ říká.
Černobílá rozvíjí příběh
Jeho svědectví z Náhorního Karabachu je černobílé. Bez barev převážně fotí dosud. „Černobílá je něco, v čem jsem vyrostl. Díval jsem se na černobílou televizi, noviny na začátku mého působení také vycházely černobíle, takže pro mě to bylo něco přirozeného,“ uvádí jeden z důvodů. A dodává i další: „Pro výstavu nebo knihu mi černobílá přijde skvělá v tom, že si nechává kousek tajemství. Máte šanci jako divák rozjet svůj příběh, něco tam hledat, doplňovat, říkat si, jak by to asi vypadalo.“
Svou fantazii lidé budou moci kromě prohlížení výstavy zapojit i při listování v knize. I tu Mihaliček, Cudlín a Kratochvíl plánují vydat společně, přičemž doufají, že se jim to podaří pomocí crowdfundingové kampaně. Knižní fotografické svědectví o Náhorním Karabachu by mělo být hotové koncem května.
